VFS_ZS16_Sokol_texty

Běžné občanské vztahy mezi lidmi jsou možné jen tam a jen do té míry, pokud se všichni navzájem pokládají za svobodné a podle toho také chovají. U člověka, který něco slíbí, podepisuje smlouvu nebo směnku, kupuje zboží a ukládá peníze, samozřejmě předpokládáme, že je svobodný v tom smyslu, že tuto činnost dělá »on sám« a zpravidla nezkoumáme, je-li toho schopen. Naopak třeba v trestním soudnictví si starost o spravedlnost v novověku vynutila, že u zločince se to jako samozřejmé nepředpokládá. Míru jeho »objektivní« odpovědnosti a příčetnosti zkoumají psychologové a někdy usoudí, že dotyčný pachatel za sebe neodpovídá. Buď proto, že k tomu nemá dostatečné intelektuální schopnosti, anebo proto, že ve chvíli činu nebyl jaksi »při sobě«, sám sebou čili svobodnou osobou. Tato praxe »dvojího metru« se nejspíš opírá o hluboké novověké přesvědčení, že člověk je v podstatě dobrý a páchá-li zločin, je velice pravděpodobné, že nebyl zcela při sobě.

Oblast, kde však lidská svoboda působí největší potíže, je nepochybně oblast vědy. Vůbec ne proto, že by třeba vědci byli tmáři, kteří by člověku svobodu nepřáli. Právě naopak. Svoboda však z definice, jak jsme viděli, označuje jednání, které se nedá plně vysvětlit z nějakých příčin, které je zvenčí nepředvídatelné a neopakovatelné. Pro vědeckou metodu to potom znamená, že jednání, která pokládáme za svobodná, nemá smysl vědecky zkoumat. Vědy, které se samy bez předpokladu svobody neobejdou - např. historie - musí tuto obtíž řešit jinou metodou, kdežto třeba medicína nebo psychologie mívá sklon svobodu prostě ignorovat a lidské jednání chápat jako chování (angl. behavior) nebo reakci na stimuly. Dokud jsou si všichni zúčastnění dobře vědomi, že je to jen metodické zjednodušení, nemůže proti tomu být námitek. Jakmile se však některá škola (např. právě behavioristická) domnívá, že tím může vyložit člověka jako takového, vede to k absurdním nedorozuměním a někdy i směšným paradoxům. Kdyby se lidské jednání dalo redukovat na reakce na stimuly a vyložit čistě příčinně, vyvrátilo by to především všechny hlasatele všech názorů, včetně behavioristických: i jejich řeč by byla jen reakcí na nějaké stimuly, pouhou »fonací«, a neměla by nám tedy co povědět. Pokud nadšený řečník ve snaze přesvědčit posluchače a čtenáře o tom, že slovo svoboda nemá žádný smysl, mluví navíc patetickou řečí, je to už pouze směšné.

Již zmíněnou klasickou otázku, zda tedy člověk je nebo není svobodný, jež zaměstnávala od středověku všechny významné filosofy a teology, můžeme dnes spíše pokládat za otázku pohledu. Tak matematik nemá žádný problém s tím, že sám je svobodný a jeho lineární funkce nikoli: tak si je přece nadefinoval. Fyzik a chemik ve svém zkoumání patrně nepotřebuje svému předmětu žádnou »svobodu« připisovat, kdežto biolog, antropolog nebo lékař s tím bude mít jisté nesnáze. Konečně historik či politolog se bez předpokladu svobody těch druhých nemůže obejít vůbec: neměl by co zkoumat. Ani svědomitý historik se ovšem neobejde bez postupů, kdy svůj lidský »předmět« chápe jako zákonitý a determinovaný. Mám na mysli především postupy statistické. Například v průzkumech veřejného mínění se totiž ukazuje, že souhrn mnoha »svobodných« lidí se často chová do jisté míry předvídatelným způsobem, a tedy z definice »nesvobodně«. U mnoha velkých historických hnutí lze ukázat, že byla přinejmenším podmíněna třeba předchozí sociální krizí, hospodářským úpadkem, prudkým růstem nebo poklesem počtu obyvatel. Nesmíme jen zapomenout, že »podmínit« a »způsobit« jsou dvě různé věci.