VFS_ZS16_Sokol_texty

Otázky:

- Zkuste slovně popsat, co je na nějakém obrázku. Čím jste začali? Co jste k tomu potřebovali?

- Jak se při zpracování zážitku či nápadu uplatní vědomosti, zkušenost?

- Proč jazyk rozlišuje věci (=podstatná jména), činnosti a dějství (=slovesa), vlastnosti (=přídavná jména) a pod.? Z jakých zkušeností tato rozlišení plynou?

- Angličtina neumí rozlišit mezi "člověk" a "muž". Může to souviset s tím, že právě v Anglii vzniklo feministické hnutí?

- Co vyjadřuje gramatická osoba? Jednotné a množné číslo?

5. Jednání a svoboda, hra

Když mi někdo řekne něco urážlivého, nejspíš mu to okamžitě vrátím: řeknu mu něco ještě horšího, pokud možno silnějším hlasem. Tím jsem jemu ani sobě sice mnoho nepomohl, ale vylil jsem si zlost: reagoval jsem. Podobně jako reaguje kyselina s vodou nebo automobil na sešlápnutí pedálu: »dělá« to, co dělat musí, a to hned. Taková bezprostřední a okamžitá rekce na různé »podněty« - kořist, potravu, samičku, nebezpečí - je typická pro zvířata. Člověk má ovšem ještě jiné možnosti. Může se třeba zatvářit, že dobře neslyšel a zeptat se: »Prosím?« Může toho druhého zpražit pohledem a otočit se na druhou stranu. Může procedit mezi zuby: »No počkej!«, začít si tiše pískat, anebo se jen zamyslet a neudělat nic. Ve všech případech využívá své lidské převahy - schopnosti přemýšlet a uvažovat -, v mnoha případech úspěšně. Každý hráč pokeru dobře ví, že jeho síla je pouze v tom, že nikdy nereaguje a nechá své protihráče v nejistotě, co na ně vymyslel: i kdyby totiž nevymyslel nic, náležitě je tím potrápí.

Skutečné lidské jednání se vyznačuje hlavně tím, že není pouhou reakcí na nějaký podnět, nýbrž něčím víc. Jednající člověk využívá své schopnosti zaujmout vůči podnětu jistý odstup: nejdřív vyhodnotí situaci, uváží nebo vymyslí možnosti a pak se pro některou z nich rozhodne. Jedná s rozvahou, po zralé úvaze, jak se říká. Tato nepochybná zkušenost, že mohu jednat také jinak, mnoha různými způsoby, teď nebo později, sám nebo s někým, že mohu jednat (nebo nejednat) »podle svého« - že mne tedy podnět neurčuje, nedeterminuje - je základem toho, čemu říkáme svoboda. Po celá staletí se filosofové přeli, zda je tato svoboda »skutečná« a člověk tedy nepodléhá determinaci okolnostmi, anebo zda je jen zdánlivá. Dnes se spíš kloníme k názoru, že tuto otázku nemůžeme vyřešit (podle čeho bychom chtěli rozhodnout?) a že tedy uděláme lépe, když se prostě přidržíme své zkušenosti. A ta nám říká, že se můžeme rozmyslet a rozhodnout.

Řekli jsme, že jednání je víc než jen reakce. Je víc především proto, že sleduje nějaký cíl - cíl, který je můj, nikoli jen vynucený okolnostmi. Schopnost nacházet, hodnotit a vytrvale sledovat nějaké více méně vzdálené cíle, které nejsou na dosah ruky, které nemám přímo před očima - jedním slovem cílevědomost - je také jedním z významných rysů člověka a jeho jednání. Je něčím tak výrazným a odlišným od bezprostředního reagování, že si lidé s touto schopností připadali jaksi osamělí a odjakživa hledali něco aspoň trochu podobného i v přírodě. Kdykoli něco takového našli, věnovali tomu velkou pozornost: pavoučím sítím, bobřím hrázím a zejména včelímu úlu. Na nich je zejména dobře vidět, jaký je to rozdíl. Pavouk, bobři i včely svými stavbami na nic nereagují, nýbrž naopak se na něco chystají: na něco, co teprve bude nebo přijde. Úžasné je právě to, že pavouk dělá svou síť ve chvíli, když žádná moucha na obzoru není - a až se objeví, je na ni skvěle připraven. Na rozdíl od reakce jako odpovědi na něco, co tu teď právě je nebo bylo, je pravé jednání přípravou na něco, co teprve přijde, případně cestou, vedoucí k nějakému žádoucímu cíli. Řečeno filosofičtějšími pojmy, reakce je reakcí na nějakou příčinu, kdežto jednání je vždycky zaměřeno k nějakému cíli. Neboť i když bylo vyvoláno nějakým podnětem, přece se z tohoto podnětu nedá zcela vysvětlit a podstatně ho přesahuje.