VFS_ZS16_Sokol_texty

Každý typ hry zdůrazňuje nějaké stránky života, dává účastníkům i případným divákům nebo posluchačům příležitost, aby si je procvičili - bez obav z následků a navíc za vhodně idealizovaných podmínek. Ukažme si to na příkladě, který každý zná: na soupeřivých hrách jako je fotbal, tenis nebo šach. Všechny docela zřetelně »modelují« boj v té nejjednodušší podobě, jeden proti jednomu nebo žlutí proti modrým. Výhoda hry je v tomto případě zvlášť zřejmá: ze skutečného boje se málokdy odchází s celým a zdravým tělem. Ve hře, která má být bojem, se samozřejmě musí bojovat tělem i duší, od prvního gongu do posledního, ale když skončí, nic se nestalo. Proto si »bojové« hry mohou dovolit skvostný luxus, totiž pravidla. Ve skutečném boji by je sice všichni účastníci také rádi viděli, ale kdo by je dodržoval, ať už vyhrává nebo prohrává? Ve hře o život nejde a tedy tu mohou platit pravidla a dokonce být i soudce, který na ně dohlíží a má vždycky pravdu.

Přítomností pravidel a soudce se tedy hra dále výrazně odlišuje od skutečného života. Možnosti jsou daleko omezenější a tedy přehlednější: třeba v šachu je jich dokonce konečný (i když obrovský) počet. Povrchní pozorovatel by si mohl myslet, že takové omezení omezuje i tvořivost, ale pravý opak je pravda: lidskou tvořivost nic nepovzbudí tak, jako pevná omezení. Proto třeba pokusy s větší šachovnicí nevedly k ničemu; v hudbě plní podobnou úlohu tonální systém nebo výběr možných nástrojů a ani zde neznamenala třeba atonální hudba žádnou novou epochu, spíš ztrátu přehlednosti. Přítomnost pravidel i soudce dále zdůrazňuje nekompromisní snahu o spravedlnost - další odlišení od skutečného světa. V zjednodušených podmínkách pravidel je totiž jakási spravedlnost možná a je zajímavé, jak je pro hru podstatná.

Stojí za povšimnutí, jak různé hry vyjadřují také různá pochopení spravedlnosti. Tak při tenisovém počítání míčků hráč, který prohrál hru, ztrácí i všechny své úspěšné míčky, jež se dále nijak nepočítají a z hlediska další hry je úplně jedno, zda prohrál těsně nebo »s nulou«. Totéž se týká i počítání her a setů. Takové pojetí »spravedlnosti« by žádný racionalista nemohl přijmout, protože je zřejmě nespravedlivé: může se stát, že vyhraje člověk, který většinu míčků prohrál. Zato udržuje napínavost hry - v každé hře jde o všechno. Je také velice realistické a učí hráče něčemu, co je ve skutečném životě téměř pravidlem. A je konečně příbuzné i pojetí »spravedlnosti« v britském většinovém volebním systému, což asi není náhodou.

V každé hře jeden z hráčů začíná a druhý odpovídá. Pravidelné střídání je nejnápadnější třeba v šachu nebo mariáši, ale je i v tenisu a dalších hrách. Tím hra předvádí něco, co je pro každé lidské jednání typické - něco, co bychom mohli nazvat »vymezenou svobodou«. Hráč, který třeba v tenisu servíruje, má plnou volbu svého úderu, kdežto jeho soupeř už dostává míč, který si sám nevybral a musí si s ním nějak poradit. Pokud se mu to podaří, má zase on jistou volbu, kam míč umístí, jakou mu dá rotaci atd. Podobně i v šachu bílý začíná volbou zahájení, tu však v každém dalším tahu spoluurčuje i černý. Oba hráči mají svůj celkový plán a strategii, které se na šachovnici neustále střetávají tak, že aktivní plán jednoho je pro druhého překážkou, již musí překonávat, a naopak. Každý z nich tedy vidí hru jako neustálé střídání okamžiků volby - pravda, v daných možnostech a stále omezované soupeřem - a okamžiků odpovědi na plán, který stojí proti němu a postupně se projevuje v tazích soupeře.