VFS_ZS16_Sokol_texty

Vědomí konečnosti našeho života dává našemu času a časovosti charakteristický ráz. Obraz nebo tvar musí být konečný a omezený, abychom ho vůbec mohli spatřit jako tvar, to jest přehlédnout jedním pohledem a vidět najednou, kdežto nekonečná může být jen přímka nebo ornament. Podobně teprve konečnost života dovoluje, abychom se mu pokusili dát nějakou celkovou podobu a tvar, dokonce nás k tomu vybízí a zavazuje. Je-li život konečný, měli bychom ho jako konečný také zvládnout, snažit se, aby se stával jedním celkem, jedním tvarem, nebo přesněji - protože se jedná o tvar časový - jedním příběhem. S paradoxní skutečností, že právě omezení nejvíce stimuluje lidskou tvořivost, jsme se ostatně už setkali. Co by to všechno mohlo v konkrétní podobě znamenat, naznačíme docela prostým příkladem.

Má-li být život jedním celkem, měl by být tak či onak vcelku stále přítomen. Jednodušeji řečeno, člověk by se měl znát k celé své minulosti a i do budoucna vždycky jednat tak, aby se k tomuto jednání mohl bez uzardění přiznat: aby se každé jednání řadilo do jednoho příběhu života. To samozřejmě neznamená, že by život měl probíhat jako podle pravítka od začátku až do konce: příběh není úsečka, nýbrž zápletka a drama. Některé věci by ho však měly držet pohromadě. Jednou z nich je dané slovo. Člověk, který drží slovo, uznává platnost něčeho, co vlastně už dávno minulo. Je to však jeho slovo a patří do příběhu jeho života, proto v něm také platí. V minulosti každého z nás jsou činy, které bychom tam velice rádi neviděli. Ale staly se a co víc - my jsme je udělali. Chceme-li, aby náš život byl příběhem, musíme se k nim přiznávat a umět si přičítat i jejich následky: to je vlastní význam pěkného českého slova »příčetný«. A i když nás minulost sebevíc mrzí, nemůžeme ji odbýt s klasikem: »Čo bolo, to bolo; terazky...«

Možná jste si všimli, jak náš výklad času neustále zabíhá do výkladu jednání, života, lidské existence. To není omyl ani náhoda. Podle Heideggera není přesné říkat, že žijeme »v čase«: spíš je to tak, že náš život je časem. Připadá vám to podivné? Řada docela běžných skutečností však svědčí spíš o tom, že se nemýlil. Tak člověk, který říká, že na to a ono »nemá čas«, tím jistě nemyslí, že by nevěděl, kolik je hodin, nebo že by ztratil pojem času. Říká naopak velmi jednoduše, že na to a ono nenajde ve svém životě (nebo civilněji: ve svém diáři) volné místo. Že takovou část svého života této věci nemůže nebo nechce věnovat. Z podobné úvahy vychází i novodobý zvyk trestat zločince »odnětím svobody« na určitou dobu. Za starých časů se zločiny trestaly smrtí anebo třeba useknutím ruky. Časem to lidem v Evropě připadlo barbarské a místo zbavování části těla začali trestat konfiskováním části života: tří měsíců nebo deseti let. Ale to, co opisujeme jako »odnětí svobody«, je ve skutečnosti zabavení kusu života. Pověstné americké »čas jsou peníze« také nemyslí, že by z hodin padaly pětikoruny. Myslí právě to, že svůj čas, kus svého života, můžeme různým způsobem zpeněžit - a všichni to tak děláme. Značnou část svého života prodáváme zaměstnavatelům a děláme v ní věci, které bychom jinak nedělali, abychom zbytek mohli věnovat tomu, čemu sami chceme - například právě hře, kde čas nejsou peníze.