VFS_ZS16_Sokol_texty

První, bezprostřední dojem nepotřeboval žádnou zvláštní vědomou aktivitu z mé strany: podívám se a vidím. Proto ho někteří lidé mylně považují za nejjistější: »Na vlastní oči jsem to viděl!« Naše vnímání je ovšem zařízeno na ty nejběžnější případy, kdy musí fungovat rychle a bez chyby. Proto si »zkracuje cestu« a vidí často i věci, které tam nejsou - třeba mokrou silnici. Chci-li se před takovými zkratovými soudy nějak pojistit, musím se do procesu poznávání vložit i svými rozumovými schopnostmi. Ty ovšem už nevystačí s tím, co jsem »viděl«, a vyžadují, abych obsah smyslové zkušenosti nějak vyjádřil čili artikuloval. O tom jsme už hovořili, když jsme mluvili o pojmech. Protože teprve zkušenost vyjádřená pojmy se dá porovnávat a konfrontovat s jinými zkušenostmi, případně i se zkušenostmi jiných. Pojmové artikulování zkušenosti je, jak už víme, nesnadná záležitost. Proto si člověk, který zápasí s nějakou nezvyklou zkušeností, často brumlá polohlasem, k čemu zatím dospěl: »To jsem blázen! Tady ta stokoruna ležela. Počkat! Nebyla vedle?« To, že dělá, jako kdyby se o věci radil s někým jiným, mu pomáhá postupovat krok za krokem a nenaletět zase nějakému zkratovému úsudku.

Hrou, která tento postup nejlépe předvádí a znázorňuje, je detektivka. Staví proti sobě »fakta«, zjištěná na místě, vlastní zkušenost detektiva a policistů se zkušenostmi svědků a účastníků zločinu. Řešení spočívá obvykle v tom, že naivní svědkové a policisté se nechali svést dvojznačnými skutečnostmi, které pachatel narafičil tak, aby jejich úsudky odvedl jinam, na »falešnou stopu«. A protože účastníci i policisté se spokojí s prvními dojmy, Platón by řekl »s pouhým míněním«, dojdou do neřešitelných sporů: v bankéřově vile nikdo nebyl. Teprve kritický, zkušený a mazaný detektiv přijde na to, že z hlediska návštěvníků z lepší společnosti tam sice skutečně »nikdo« nebyl - to jest nikdo z nich - ale co zahradník? A už je doma. Čtenář detektivek je ovšem velice citlivý na to, aby tuto hru hrál jen pachatel s policisty, nikoli autor se čtenářem. Pokud ji hraje i s námi a zatají nám, co jeho detektiv našel, řekneme, že je detektivka špatná, že nemá hlavu a patu. Detektivka popisuje příležitost, kdy si běžný život neví rady, dostane se do úzkých a musí si vyžádat pomoc kritického rozumu, odborníka, velkého Sherlocka. Milionáři a knížata se doprošují ošuntělého vzdělance, který je jejich jediná záchrana. Protože názorně předvádí užitečnost, ba nezbytnost kritického intelektu, a to ve věci nepochybně závažné, je to zároveň sen každého intelektuála, který se jinak v životě často cítí zneuznán a frustrován. Odtud také její fenomenální obliba.

Mluvili jsme zatím o případech, kdy zdrojem poznání byla zkušenost smyslů. Protože je v běžném životě nejčastější, domnívají se někteří filosofové, že smysly jsou jediným zdrojem našeho vědění. Jsou však i případy, kdy se něco dozvídám bez účasti smyslů. Jsou sice vzácnější, ale velice zajímavé a proto jim filosofové vždycky věnovali značnou pozornost. Klasický příklad je odpověď na otázku, kolik úhlopříček má pětiúhelník. Člověku, který to neví »z hlavy«, stačí, aby se zamyslel a správnou odpověď najde sám. Je-li dostatečně bystrý a umí zobecňovat, dokáže dokonce postup, jímž k odpovědi došel, vyjádřit vzorcem, který platí pro všechny »úhelníky«. Má-li slabší představivost, pomůže si tím, že si načrtne obrázek. Nicméně ani v tomto případě se odpověď neopírá o smyslovou zkušenost: obrázek je tu jen pomůckou pro přemýšlení.