VFS_ZS16_Sokol_texty

Otázky:

- Rozmyslete si, v jakých souvislostech používáme slovo »čas« a jeho složeniny (počasí, včas, současný atd.)!

- Pozorujte, jak »veliká« je za různých okolností naše přítomnost!

- Popište časovou synchronizaci mezi lidmi, třeba na příkladě startu sprinterského závodu.

- Jak souvisí představa, že budoucnost není (nebo je) předem »naprogramovaná«, s naší svobodou?

- K čemu je nám dobrá paměť, vědomost o minulém? Co je to zkušenost?

- Jak se liší časové vědomí malého dítěte, dospělého a starce?

- Co s námi dělají rytmy? Můžeme to nějak ovlivnit?

- Všimněte si, jak nás tělesné rytmy spojují s přírodou a s druhými lidmi!

7. Vědění a věda

»Myslíš?« - »Nemyslím, já to vím.« - Vědět, na rozdíl od domnívat se, věřit, myslet si, znamená nejen být o něčem pevně přesvědčen, ale být navíc ještě přesvědčen, že svůj názor dovedu nějak doložit, zdůvodnit a přesvědčit o něm i jiné. To, co vím, je nejen jisté pro mne, ale opírá se o nepochybné důvody, doklady, zkušenosti. Člověk může žít tak, že jen opakuje, co někde slyšel - a mnoho lidí tak žije. Ukáže-li se, že to není pravda, já za to nemohu, já už to tak slyšel. Zato něco vědět - k tomu je už potřeba jisté odvahy. Odvahy samostatně pozorovat, hodnotit, myslet. Spolehnout se na to, co vím ne od druhých, ale co vím sám.

Jak jsem se dozvěděl to, co vím? Necháme-li zatím stranou to, co jsme se dozvěděli od jiných (např. že je nějaká Amerika), dozvěděli jsme se to zkušeností: vystrčím ruku z okna a vím, zda prší nebo neprší; podívám se do peněženky a vím, zda je prázdná nebo ne. Zkušeností je v těchto případech zkušenost smyslů. Smysly mne ovšem mohou také klamat: rozpálená asfaltová silnice v létě vypadá jako mokrá. Soudného člověka to zarazí - kde by se tu vzala voda? Dojde se přesvědčit blíž a zjistí, že mokrá není. Rozpálená silnice skutečně díky ohybu světla »zrcadlí« podobně jako mokrá. Jev, který jsem viděl, může mít tedy různé příčiny a první úsudek byl chybný proto, že z nich nekriticky vzal tu nejčastější. Omyl tedy nepadá na vrub mého zraku, nýbrž úsudku, který jsem na základě neúplné smyslové zkušenosti udělal. Člověka zpravidla neklamou »smysly«, jak se říkává, nýbrž úsudek. Ten ovšem, jak už víme, v běžném životě od vlastního vnímání nikdy neoddělujeme: nevidím »ohyb paprsků«, z něhož bych potom »usoudil« na mokrou silnici; vidím »mokrou silnici«.

Jak může člověk na takový omyl přijít? Potřebuje předně zkušenost, že se takové věci stávají: »není všecko zlato, co se blýská«. Jinak řečeno, musí být kritický. Za druhé musí být schopen dávat své zkušenosti dohromady: mokrá silnice v parném slunci? Tady něco nehraje! Jakmile vzniklo podezření nebo jde-li o závažnou věc, bude se snažit dojem podpořit nebo vyvrátit dalšími zkušenostmi: podívá se zblízka, z jiné strany, ohmatá povrch silnice. Jistota úsudku je tím větší, čím více různých zkušeností ho podporuje. Má-li člověk dojem, že jeho vlastní zkušenosti nestačí, půjde se poradit s někým jiným.