VFS_ZS16_Sokol_texty

Řekli jsme, že »teď« je vždycky »moje teď«, moje přítomnost. Nicméně právě v přítomnosti se setkávám se světem, s druhými lidmi: jindy to ani nejde. Přítomnost je také časem setkávání, kdy se naše teď jaksi protínají a stávají něčím společným. Startér vystřelí nebo křikne »teď!« a závodníci vyrazí na trať. Výstřel či výkřik je událost, jakási všem společná značka v prostranství našich přítomností, která umožňuje společnou činnost (třeba »hej - rup!«) a synchronizaci. Velmi podobný význam mají pro nás i hodinky: díky nim se dovedeme domluvit, že se sejdeme třeba ve škole přesně ve chvíli, kdy velká ručička bude nahoře a malá bude ukazovat na číslici, jež jak známo připomíná sněhuláka. Stručně řečeno v osm hodin. Díky hodinkám a kalendáři se tedy dovedeme jaksi synchronizovat i mimo přítomnost. Že tento společný (Heidegger říká »zveřejněný«) čas skutečně souvisí se společnou činností, ukazuje jeho historie. Ručičkou čili událostí, která určovala společný čas, bylo do nedávné doby Slunce, zejména jeho kulminace čili poledne. To ovšem nastává na každém poledníku v jiný okamžik - rozdíl činí asi čtyři minuty na jeden stupeň zeměpisné délky, což je v našich šířkách asi pětasedmdesát kilometrů ve směru východ - západ. V Hradci Králové je tedy skoro o šest minut dřív než v Praze. Teprve rozvoj rychlé dopravy, v tomto případě železniční, si vynutil zavedení pásmového času, který se Sluncem neřídí, ale zato je ve velké oblasti stejný a rozdíl mezi pásmy je zase celá hodina, takže se to neplete.

Čas ovšem není společný jen teď. Mluvili jsme už o daném slovu. Takové slovo dáváme někomu a vytváříme s ním jakési časové společenství: »V devět u Muzea.« Tak se z původně praktických důvodů vytvořilo jakési společné světové počítání času, světový čas čili GMT, který se už sice neřídí Sluncem, protože pohyb Slunce je málo pravidelný, který se však ze stejně praktických důvodů drží tradičního počítání dnů a hodin a všemožně se snaží, aby rozdíly vůči Slunci nebyly pouhým okem patrné. Naše poledne je tak vždycky pár minut dřív nebo později, než kulminuje Slunce, nestává se však, aby v poledne byla tma a Slunce vycházelo o půlnoci. To není jednoduchá úloha a s počítáním let se něco podobného už stalo: tzv. gregoriánskou reformu kalendáře si vynutila skandální skutečnost, že Slunce a kalendář už nesouhlasily o dva týdny.

Zdá se ovšem, že jakési společenství času můžeme zažít na daleko hlubší či základnější úrovni: v zážitku společného rytmu. Lidský čas je totiž neustále byť nenápadně »skandován« čili odpočítáván rytmy našeho těla: tlukotem srdce, rytmem dechu, rytmem chůze. O ně se opírá i hudební čas (italské slovo tempo znamená česky čas) a hudební rytmus nás synchronizuje téměř mimovolně: zkuste pochodovat nebo i jen jít po ulici za zvuku ryčného pochodu jinak než v tempu. Společný zpěv, rytmické skandování hesel nebo i jen vyrážení zvuků jako »hej - rup« vytváří zvláštní druh nevědomého společenství, daleko silnějšího a pevnějšího než různé vazby vědomé. Proto rytmické zvuky a písně odjakživa provázely těžkou tělesnou práci, jsou nezbytnou součástí vojenské psychologické techniky, patří k masovým shromážděním a k revolucím a vyskytují se i jinak v arzenálu prostředků k manipulaci mas. Díky rytmu jsou lidé při tanci spolu, a to jinak než při rozhovoru, a mohou mít pocit, že se zbavili své osamělosti, dokonce snad i svého já.