VFS_ZS16_Sokol_texty

Jak jsme právě viděli, tvoří se fenomén času v přítomnosti, podržováním uplývajícího a předjímáním budoucího. Ale to, co bylo, má pro mne docela jiný význam než to, co bude. Minulá zkušenost mne pro tuto chvíli možná něčím vybavila nebo nějak poznamenala, ale sama je už nepochybně minulá, je pryč. Naopak budoucí je to, o čem toho mnoho nevím, ale co mne teprve čeká a co mám před sebou. Do budoucnosti promítám své představy, své obavy, své naděje. Nesmírně mi záleží na tom, abych ji správně odhadl a abych se na ni připravil, až se tu objeví jako přítomná. Jenže ona zřejmě není jako předem natočený film, který se jen pro mne postupně promítá - i když si to tak někteří filosofové představovali. Budoucnost se teprve děje, když se stává přítomnou, a je na mně, co si s ní počnu, co z ní udělám.

To, jak se budoucnost stává přítomnou skutečností, popsal Martin Heidegger jako střídání a střetávání dvou odlišných složek. Jsou tu předně moje představy a plány, moje aktivita, kterou do budoucna rozvrhuji: to, co bych chtěl, co bych si přál. Ale zároveň stále narážím na to, co jsem si sám nevybral a nevymyslel, na různá omezení, překážky, ale i nečekané příležitosti. Někdy si připadám, jako bych byl vržen do světa, na který se mne nikdo neptal a v němž sice mohu jednat, musím ho však nejdřív přijmout, jaký je. Teprve ve střetu a prolínání mého »rozvrhu« a mé »vrženosti«, mé aktivity a pasivního přijímání daných podmínek se může něco skutečného dít a z myšlené budoucnosti se stává přítomná skutečnost - ať se mi to líbí nebo nelíbí. Tyto dva důležité pojmy bychom si mohli znázornit na libovolných příkladech, zůstaneme však u toho, o němž jsme hovořili před chvílí: u hry. Když jsme chtěli nějak vyjádřit zvláštní povahu lidského jednání, jak nám ji odhaluje hra, použili jsme spojení »vymezená svoboda«. Teď to můžeme říci přesněji. V šachu nebo v tenisu hráč zakouší střídání a střetávání svých rozvrhů - jako je servis, strategie, cíl - s vržeností do situace, kterou nevytváříme sami a podle svého přání. Ve hře nám ji připravuje protihráč - svými returny a protitahy - kdežto my sami a naše jednání vytváříme naopak jeho vrženost. Princip střídání »tahů« - jednou já a jednou on, kterým se tyto hry také liší od skutečnosti - tak dovoluje nahlédnout v ideálním zjednodušení něco, co je lidské situaci vlastní za všech okolností. Jen je to tam daleko méně přehledné.

Vraťme se ale k časové povaze naší existence. Viděli jsme, že se v ní střídají chvíle bezprostředního a plného zaujetí přítomným, chvíle prázdna, kdy se jen rozhlížíme a čekáme, co se přihodí, a ovšem také chvíle, kdy se sami na sebe díváme s větším odstupem a tak vidíme do větší dálky. Tak se i naše rozvrhování může zaměřovat na bližší a vzdálenější obzory a cíle a snažit se odhadnout i to, jaké možnosti nám v tom či onom obzoru »přinese« budoucnost sama. Až skončí přednáška, půjdu se najíst; zítra se chystám na koncert, příští měsíc bych měl navštívit tetu v Brně a příští rok chci dopsat nějakou knížku. Za deset let... Ale budu ještě naživu? Snad - ale za padesát už určitě ne. Naše budoucnost je zkrátka v každém případě omezená a konečná. Nevíme sice kdy, ale bezpečně víme, že zemřeme. A ať si se smrtí spojujeme jakékoli představy, víme také to, že znamená konec našeho rozvrhování, našich lidských možností. I když o této jistotě málokdy mluvíme a příliš často o ní ani nepřemýšlíme, přece o ní trvale víme. Proto se nám stává, že »nemáme čas«. I tím se člověk liší od zvířat.