VFS_ZS16_Sokol_texty

Cílem vědy v té podobě, jak ji vytvořili řečtí filosofové a vědci klasické doby, bylo pravé a jisté poznání, porozumění a pochopení světa. Takové poznání je možné jen tam, kde předměty samy jsou přesné, neměnné a věčné: v oblasti ideální, zejména geometrické. Pythagorejské přesvědčení, že samy základy světa jsou určeny číselnými zákonitostmi, vzniklo nejspíše z objevu číselných zákonitostí tónů na struně. Na polovic zkrácená struna zní o oktávu výš, třípětinová o kvintu a tak dále. Celou stupnici lze tak vyjádřit pomocí zlomků s velmi malými jmenovateli. Podobně jako tóny stupnice na struně jsou podle pythagorejců uspořádány i planety a jejich pohyb tak tvoří »harmonii sfér«. Na to navazují další pozoruhodné geometrické objevy, například objev pěti pravidelných mnohostěnů, které budou ještě pro mladého Keplera o dva tisíce let později modelem uspořádání planetárního systému.

Mluvíme-li o řeckých počátcích vědy, neznamená to, že by tu před Řeky nic podobného nebylo. Astronomii i geometrii pěstovaly už kultury Blízkého východu, zejména Babyloňané a Egypťané, a dosáhli v nich podivuhodných výsledků. Jednalo se však vždycky o konkrétní návody, jak řešit tu či onu úlohu. Tak Egypťané věděli, že naměří-li na provaze tři úseky o délkách v poměru 3 : 4 : 5 a vytvoří z nich trojúhelník, bude to trojúhelník pravoúhlý. Teprve Řekové však pochopili, že se nejedná o jednotlivou shodu okolností, ale o obecnou zákonitost, kterou vyjádřili slavnou Pythagorovou větou a také dokázali. Teprve oni také založili vědu jako soustavu přesného vědění a Eukleidés se ji dokonce pokusil přesně vybudovat z několika základních a nepochybných tvrzení čili axiomů.

Aristotelés pojetí vědy podstatně rozšířil a vztáhl ji na všechny oblasti zkušenosti, pokud je ji možné soustavně uspořádat. Tak vznikla logika jako nauka o pravidlech řeči a argumentace, fyzika jako nauka o přírodě, psychologie, zoologie, politika, rétorika, poetika a etika. Také pro něho je věda soustavné zkoumání skutečnosti, jehož cílem je pravé a jisté poznání a porozumění. Namísto odvozování z nejjednodušších axiomů se však Aristotelés snaží pozorované skutečnosti uspořádat podle schématu, které je vždycky stejné: každou věc můžeme popsat tak, že najdeme nejbližší nadřazený pojem, který ji spolu s jinými podobnými zahrnuje, a specifický čili druhový rozdíl, jímž se tato věc od podobných liší. Tak je člověk živočich (nadřazený pojem čili rod), který mluví (druhový rozdíl). Jeho pojetí vědy zůstane základem věd o jazyce, o živé přírodě a o lidské společnosti. Ve vědeckém názvosloví se bakterie, rostliny a živočichové dodnes označují dvojicí jmen, rodovým a druhovým: pampelišce se odborně říká smetanka obecná.