VFS_ZS16_Sokol_texty

Pak jsou tu pravdy zajímavé, jaké si čítáme v různých magazínech, když nemáme co dělat. Čtou se dobře, ale pro náš život mnoho neznamenají. Mohli bychom se bez nich také obejít. Pak přijdou pravdy důležité a vážné, na nichž nám hodně záleží jako třeba s tím žampionem: tady už musíme něco udělat, abychom se pravdu dozvěděli. Někteří pragmatici tvrdí, že pravda je to, co se osvědčilo, co funguje. Jenže právě v případě s muchomůrkou nám taková pravda není nic platná: objeví se doslova až »po funuse«. Pak jsou pravdy dramatické, které třeba platí jen někdy a někde, ale mohou náš život hodně proměnit. A konečně jsou i pravdy, na nichž záleží úplně všechno: někteří lidé za ně položili život. Tím jistě nedokázali, že mají pravdu, zato ale dosvědčili, jak velice jim na pravdě záleží. Tak přírodovědecké názory Giordana Bruna neceníme dnes příliš vysoko, zato jeho statečnost ano.

Proto lidé, kteří si chtějí hrát na filosofy, někdy říkají, že »každý má svoji pravdu«. Je to dnes dokonce v módě. To si ovšem filosof nesmí dovolit: musel by totiž okamžitě přestat mluvit. Každá věta, přesněji každá denotativní výpověď a každá otázka předpokládá pravdu, kterou nemám jen já. To, co »má každý svoje«, nazývá Platón »pouhým míněním« a kdo se je nenaučil odlišovat od pravdy, do filosofie ještě ani nenahlédl. Právě Platónovy dialogy vždycky začínají nějakým míněním či přesvědčením, ale pravda se ukáže až tam, kde ten dotyčný začne pod tlakem otázek a argumentů o svém mínění pochybovat - když sám přijde na to, že pravdu nemá. Věta »já mám pravdu« neříká o pravdě skoro nic, ale ve větě »měl jsi pravdu« nestojí slovo pravda jen tak pro ozdobu. Tady se s pravdou opravdu cosi přihodilo.

Pravda, aspoň ta zajímavá a nebanální, se zřejmě nějak děje, ukazuje se v řeči. Kde se tu bere? České slovo pravda souvisí se slovesem praviti, které kdysi označovalo soudní výrok. Pravda tedy souvisí s tím, co je po právu, pravé - a pravý, jak už víme, znamenalo původně přímý, rovný, spravedlivý. Z té dávné soudní praxe nám zbylo slovo »napravit« a dokonce i »popravit«. Že je pravda to, co je pravé, dokládá spojení »pravé zlato«: to, co nepodvádí, nefalšuje, nepředstírá. Německé Wahrheit (pravda) a wahr (pravý) pochází z germánského waer, které původně znamenalo spolehnutí, smlouvu, slib. Spolu s latinským verus (pravý) má společný indoevropský kořen se slovanským viera a s naší vírou: znamenalo to, čemu věříme a nač se můžeme spolehnout.

To je docela zajímavá stopa. Zkusme to teď obrátit: na co se spolehnout nemůžeme, co je opak pravdy? Je to lež? Že dvě a dvě je sedm, to jistě není pravda, ale většinou to není ani lež: je to chyba, omyl, nepravda, nesmysl - podle toho, v jaké situaci. Ve škole je to chyba, mezi dospělými zdvořile řekneme, že je to omyl, ve vědě nepravda a za »lež« nebo spíš podvod bychom to pokládali jen u vrchního, který polohlasem počítá útratu. Pokud ho zarazíme, bude se jistě omlouvat, že se spletl - bude to zkrátka chtít vysvětlit jako omyl. Člověku ale zůstane nepříjemný pocit, že ho chtěl podvést, ošidit, že to byla (nepodařená) lež. Říká-li herec »jsem princ dánský«, určitě nelže, i když dánsky neumí a v Dánsku nikdy nebyl. Když děti najdou v potoce kousek pyritu, mohou si myslet, že našly zlato. Jistě se mýlí, ale nedělají totéž, co podvodník, který nabízí u silnice zaručeně pravé prsteny. O tom, že pravda není jen neutrální shoda, kterou prostě konstatujeme, nýbrž že je to něco, na čem záleží a co má podle okolností větší nebo menší cenu, svědčí ostatně také to, že pravda »platí«.