VFS_ZS16_Sokol_texty

Neslýchaný úspěch evropské vědy spočívá na Descartově objevu, že žádnou skutečnost nemusíme zkoumat vcelku. Můžeme si z ní vybrat sebemenší úsek nebo stránku a držíme-li se přesné metody, naše výsledky budou přesto platné, to jest použitelné. Jednotlivá zjištění i objevy se mohou střádat, na práci jednoho naváží další a tak vzniká neustále rostoucí objem spolehlivých a přesných poznatků. Dělením skutečnosti na jednotlivé předměty, aspekty, zákonitosti se však pochopitelně cosi ztrácí - asi tak jako při pitvě mrtvého těla. Přesná metoda musí zjednodušovat a zanedbávat to, co se přesně zjistit nedá. Proto je vědecký obraz skutečnosti tím uspokojivější, čím jednoduššími předměty se zabývá. Nejzávažnějším důsledkem vědecké metody je však přísné oddělení vědce od jeho předmětu a oddělení vědeckého výsledku od jeho praktického použití. Fyzik popisuje vlastnosti hmoty, prokáže možnost jejího štěpení, a technici zkonstruují bombu nebo elektrárnu. Otázka, zda je to spíš dobře nebo špatně, se jich z definice netýká. O tom ať rozhodují jiní.

Přitom je i vědec sám přirozeně člověk a když odchází ze své laboratoře, vstupuje do našeho společného světa, kde si otázku dobrého a špatného musíme neustále klást a za to, jak jsme na ni odpověděli, nést také jistou odpovědnost. Problémy vznikají právě z toho, že moderní organizace odděluje činnost a odpovědnost. Vědec zkoumá štěpení atomu, technik konstruuje zařízení a o použití bomby rozhoduje politik. Dozorce v koncentračním táboře plní rozkazy a jeho velitel nikoho sám nezabil. Kde je tu jaká odpovědnost? Miliony zabitých - a nikde žádný vrah. Totéž ovšem platí i v méně drastických případech: automobil je jeden z nejúspěšnějších technických vynálezů, a přitom má na svědomí desetitisíce mrtvých ročně a lví podíl na tom, že ve městech se nedá dýchat. Je to spíš dobře, nebo ne? Ale ještě dřív: čí je to vlastně problém? Kdo si s tím má lámat hlavu? Kdo tu rozhoduje a kdo nese odpovědnost? Nese ji vůbec někdo?

Otázky:

- Známe mnoho věd; co je jim společné a čím se liší? Daly by se nějak uspořádat?

- Je matematika věda? Přírodní věda? V čem je zvláštní?

- Čím se zásadně liší třeba lingvistika, historie, botanika a chemie?

- V čem je a není rozdíl mezi např. lékařskou vědou a léčitelstvím? Mohou si nějak rozumět?

- Aby věda byla vědou, musí vědět, že má nějaké hranice své kompetence. Jak se to projevuje ve vědě, jak v myšlení a v životě vědce?

- Může věda hodnotit? Proč ano, proč ne? Na základě čeho?

- Může se vědec hodnocení vyhnout? Jakou roli v tom hraje jeho věda?

8. Pravda

Když jsme hovořili o vědě, nemohli jsme se vyhnout pojmu pravdy - a vlastně jsme o něm měli mluvit už v souvislosti s řečí. Stejně jako věda i řeč má smysl jen tehdy, když něco je a něco není - pravda. To je tak samozřejmé, že si toho většinou ani nevšimneme. Dokonce i lhář předpokládá, že mu druzí uvěří, že jeho lež budou pokládat za pravdu - jinak by neměla smysl. Ale jak je to s pravdou samou, to je typický a věkovitý filosofický problém. Na první pohled se zdá být všechno jasné: pravdivá řeč je přece ta, která souhlasí s tím, jak to je, se skutečností. Věta, soud, je pravdivá, když říká to, co je; tak věta »prší« je pravdivá, právě když opravdu prší. Že jedna a jedna jsou dvě, je dokonce pravda vždycky. Na tom je založeno nejstarší a nejrozšířenější vymezení pravdy: je to shoda, soulad poznání a skutečnosti, říká Tomáš Akvinský.