VFS_ZS16_Sokol_texty

Toto vymezení dobře vystihuje podivuhodnou okolnost, že se skutečné poznání snaží řídit ne svými zájmy, náladou či potřebou, nýbrž poznávanou skutečností, věcí, které se, jak říkáme, »věnuje«. Pravda je tedy to, co odlišuje skutečné, nezaujaté a nezištné poznávání předmětu jako takového, tak, jak on sám je, od násilí a libovůle, jak člověk s věcmi kolem sebe obvykle zachází. Pravdivé poznání se sice snaží ke svému předmětu proniknout, »přijít mu na kloub«, ale úzkostlivě se snaží nechat jej být tak, jak je. Jen tehdy totiž může opravdu něco poznat, dozvědět se, co dosud nevědělo, co ho třeba překvapí a vyvede z dosavadního omylu. Na tomto pochopení pravdivosti a pravdy jako pravdy poznání »padni komu padni« se zakládá étos vědy, důraz na nezaujatost, přísnost vědce (ale také třeba vyšetřovatele nebo soudce) vůči sobě samému a vlastním sklonům, snaha poznávat tak, aby jeho kroky mohl kdykoli a kdokoli zopakovat a přesvědčit se sám.

Nesnáz vzniká tam, kde mluvíme o něčem, co není: že kulatý čtverec není možný, je jistě pravda, ale kde je ta »skutečnost«, s níž by se tato věta měla shodovat? A co vůbec znamená »shoda«? »Tohle je pětikoruna« může být pravdivá věta, ale už Kant si všiml, že se skutečné pětikoruně v ničem nepodobá: ta je kovová, kulatá a dá se za ni něco koupit. Ale za větu si nic nekoupím - takže jaká shoda? Ostatně tam, kde je všechno jasné, nebudeme nejspíš o pravdě vůbec hovořit: vzpomeneme si na ni až tehdy, když nevíme, pochybujeme, zkrátka když ji teprve hledáme. Když mi někdo řekne, že prší, mohu vystrčit ruku z okna a hned vím, na čem jsem. Ale co s větou, že »bude pršet«? Říká mi něco, co pro mne může být velice zajímavé - ale právě proto, že si to ověřit nemohu.

Když nevím, nejsem si jist, mohu se zeptat jiných: "Je tohle opravdu žampion?" Když nám to druzí potvrdí, zařídíme se podle toho. Na tom je založena jiná teorie pravdy: máme-li nesnáz se zjištěním shody úsudku se skutečností, můžeme dobře zjistit shodu mezi dvěma úsudky, větami. Pravda by pak znamenala souhlas, konsensus mezi lidmi - odtud konsenzuální teorie pravdy. S tou se ovšem daleko nedostaneme: pokud to byla ve skutečnosti muchomůrka, otrávíme se, i kdybychom se všichni shodli na žampionu. Víme také, že pro pravdu se lidé nejvíc zlobí. Když mi žena řekne, že jsem se zachoval jako hulvát, bude mít asi pravdu, i když se určitě neshodneme.

Nesnáz s pravdou bude zřejmě v tom, že jedním slovem označujeme velice různé vztahy. Začněme těmi nejjistějšími, jako jsou pravdy matematické nebo logické. Ty platí vždycky a všude, platí pro všechny a dají se většinou dokázat. V soustavě takových vět, jako je třeba matematika, je pravda tvrzení, které s těmi ostatními není ve sporu a nedá se tedy vyvrátit. Odtud tzv. koherenční teorie pravdy: pravda je vlastnost nerozporných systémů. Svět, v němž žijeme, však docela jistě není soustava nerozporných vět, takže tato teorie se dá použít nanejvýš jen pro axiomatické systémy. Ale právě proto, že se taková tvrzení vlastně jen odvozují ze základních vět a axiomů, že je máme vždycky po ruce a v každé příručce, není na nich nic dramatického a po pravdě řečeno, zpravidla nás nevytrhnou. Že dvě a dvě jsou čtyři, je jistě pravda, ale na Nobelovu cenu to nebude. Pokud takové pravdy vůbec říkáme, říkáme je suše a lhostejně, takové tvrzení nikoho nevzruší a posluchač si spíš řekne: »Proč mi to vůbec povídá?« Třikrát dvě je šest - a co má být? Je tohle pravda?