VFS_ZS16_Sokol_texty

Jak se tedy skutečný, to jest svobodný mrav udržuje, čím se dá vynutit? Předně jistě autoritou rodičů a starších. Ale jsou lidé, kteří to v dětství jaksi nestihli a mají s tím pak nesnáze v dospělém věku, anebo v cizím prostředí, kde platí jiný mrav. Když jsem se vyučil a přišel do zlatnické dílny, vládl tam mrav neobyčejně přísný: po stolech totiž volně leželo dohromady pár kilo zlata, které mohl ohlídat právě jenom mrav, a tak tu byl poměrně silný důvod. Jednou přišla jakási cizí odborářská delegace a zapomněla pozdravit. To je v české společnosti citlivé místo, a tak se vzápětí spontánně ozvalo třicetihlasé »bůůů«. Protože to bylo začátkem padesátých let a delegaci provázel i jakýsi místní hlavoun, neobešlo se to jen tak, ale nakonec z toho žádný průšvih nebyl: dělnická třída jednou zvítězila.

Všimněme si ještě jedné důležité věci: mrav, jak jsme se ho naučili, se většinou týká maličkostí, téměř formalit. Tak třeba proč držíme vidličku v levé ruce nebo proč se ruce nepodávají křížem, nikdo pořádně neví. Snad jsou to původně pověrečné zvyky, které se udržují proto, že jsou hezké a třeba v trapném okamžiku všeobecného podávání rukou se hodí na tohle téma zažertovat - a také předvést, že víme, »co se sluší«. Proto se mimochodem mrav také nedá popsat, a pokud se o to někdo pokusil, třeba v podobě různých společenských katechismů, je to spíš humoristická literatura. Jenže z dodržování těchto formalit běžně usuzujeme i na to, zda se na dotyčného můžeme spolehnout i ve vážnějších věcech - jako v té zlatnické dílně. Prostě běžná shoda chování vytváří společnost jako společenství jakési svépomoci, solidarity a důvěry, bez níž bychom nemohli vůbec žít. Tohoto přirozeného zjednodušení se ovšem dá i zneužít: podvodníci to dobře vědí a pokud se něčím prozradí, bývá to až nápadně přehnaná zdvořilost čili »mrav«.

Slovo zdvořilost poukazuje ke »dvoru«, odkud také velká část našich mravů pochází. Naši předkové je tam odkoukali, protože se jim líbily: nemlaskat při jídle je sice jisté sebeomezení, ti ostatní u stolu je však spíše ocení. Možná proto, že Francouzi měli dvory víc na očích, musí si dodnes i dělník na stavbě prostřít k jídlu aspoň ubrousek, a možná proto, že v Americe žádný dvůr neměli, není tam zvykem ani popřát dobrou chuť. Mrav tedy není jen protivné zakazování: může mít pozoruhodné účinky třeba estetické, může to být krásná hra, kterou spolu denně hrajeme a může být také zdrojem pocitu, že člověk »na sebe dbá«. A to může být velice vážná věc: tak za poslední války se mnohokrát potvrdilo, že válečný zajatec, který se přestane holit, má minimální šanci na přežití.

Vůbec by ostatně neměl vzniknout dojem, že mravy se týkají jen hloupostí. Už jsme si řekli, že z chování v maličkostech často usuzujeme na to, zda se na dotyčného můžeme spolehnout i ve vážných věcech. Je to jen pověra? Možná, že ne. Základem mravu a »dobrého chování« je totiž jistý ohled na druhé a samozřejmá ochota k sebeomezení. Komu se tyhle dvě věci staly samozřejmostí, je (nebo aspoň může být) svobodným člověkem, neboť pochopil, že svoboda není libovůle. Proto není ani radno v mravu příliš rozlišovat, na čem záleží a co jsou jen prkotiny. Václav Bělohradský kdysi zdůraznil význam »skrupulí«, zábran, které nedovedeme přesně zdůvodnit. A přece je na člověku, který se jich zbavil - člověku bez skrupulí - cosi odpudivého. Společenský mrav jako celek je výsledek společné zkušenosti a nikdo nikdy neví, co na čem vlastně závisí: důležitý je totiž právě celek.