VFS_ZS16_Sokol_texty

Zatímco mrav či obyčej dovoluje rozlišit, kdo je vychovaný a kdo nevychovaný, v morálce už jde o rozlišení vážnější, totiž individuální: co je správné a co špatné. Proto také mrav prostě vyžaduje, abychom něco dělali a jiné nedělali, ale neptá se proč. V morálce už se tomuto rozlišení nemůžeme vyhnout. Vezměme třeba nejdůležitější pravidlo každé morálky, to jest »nezabiješ«. Dovedli bychom odpovědět na otázku, proč? Taková odpověď by asi mohla být v podstatě trojího druhu:

1. Protože by tě také někdo zabil;

2. Protože se to nesmí a byl bys potrestán;

3. Protože život - a tím spíš život druhého člověka - ti nepatří: oba jste jej dostali.

První, pragmatická, je pádná a účinná. Odvolává se pouze na zkušenost. Její slabinou je ovšem to, že se podle ní může člověk zařídit buď tak, že nezabíjí, anebo tak, že si sám obstará dostatečnou ochranu. To je ostatně řešení všech velkých zabijáků, soukromých i státních. Druhá je ve stručnosti odpověď laické morálky a práva: dává jednání do souvislosti s vnější odpovědností a trestem. Tak se učí ve školách a o ni se opírá stát. Ten se také stará, aby platila a byla účinná, proto má policii, soudy a věznice. Je také nejbližší obyčeji, o němž jsme mluvili minule: nezabiješ, protože »se« to nesmí. Podobně jako první odpověď však může vést jen k tomu, že se vrah postará, aby ho nechytli a nepotrestali. O tom jsou všechny detektivky. Zbývá ještě třetí odpověď, odpověď náboženská, z níž se nelze nijak vyvléknout, protože se odvolává přímo na naše svědomí a naši vnitřní osobu, předpokládá však něco, co všichni nesdílíme. Albert Schweitzer to nazval »úctou k životu« a neměl tím na mysli nic sentimentálního.

Jakmile jsme začali mravní jednání nějak zdůvodňovat, odpovídat na otázku »proč«, dostali jsme se do oblasti filosofické etiky. Etické odpovědi filosofů na otázku proč nemá člověk krást a zabíjet můžeme v zásadě rozdělit do dvou kategorií: někteří filosofové se snaží morálku založit na ohledu, který má člověk sám k sobě, jiní na úvaze o vztahu ke druhým lidem. Do první kategorie patří třeba stoická etika, která zdůrazňuje, že jen ctnost může člověku zajistit spokojený život bez těžkých otřesů a zklamání, které jsou naopak vždy výsledkem nezkrocených vášní. Pro úplnost dodejme, že ctnost není v antice nic úzkostlivého a změkčilého, nýbrž zahrnuje na prvním místě statečnost. Představa, že příčinou ničemností a zločinů je většinou vášeň, moderně řečeno »horká hlava«, kterou je třeba podrobit rozumem, je pro antickou etiku typická. Zdá se, že naše doba je vůči možnostem rozumu skeptičtější, protože udělala zkušenost, že ty nejhorší zločiny jsou právě zločiny promyšlené a páchané bez vášně, s chladnou hlavou, jako třeba vyhlazovací tábory.