VFS_ZS16_Sokol_texty

Vraťme se ale k její spolehlivosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že spolehlivé je to, co je vždycky a všude stejné, co se nemění. V tomto smyslu jsou spolehlivé pravdy matematické a vědecké, které musí z definice platit vždy a všude. Je to tak s pravdou vůbec? Viděli jsme, že už věta »prší« někdy platí a někdy ne. V neděli večer už všichni vědí, která čísla vyšla ve Sportce. Kdyby se to tak byl člověk mohl dozvědět pár dní dopředu! Podle logických pozitivistů to byla tehdy úplně stejná pravda jako teď v pondělí. Jenže tehdy měla milionovou cenu, kdežto dnes už není k ničemu. Ale jsou tu i případy závažnější a dramatičtější. Že se v roce 1913 potopil Titanic, nemůže dnes nikoho moc vzrušit. Ale co by takové tvrzení s lidmi udělalo týden před vyplutím? Mohlo by stovkám lidí zachránit život; mohlo by lodní společnost přivést ke krachu; a mohlo by toho, kdo to tvrdí, přivést do blázince. Zvlášť kdyby věděl, jak mnoho je ve hře a hlásal své přesvědčení s náležitým důrazem. - Oznamovací věta, že Adolf Hitler je ničema, je jistě pravdivá. Ale byla taková vždycky? Před sto lety neměla smysl. Až někdy ve třicátých letech se našlo pár prozíravých lidí, kteří si toho všimli. Ti, kdo tenkrát Hitlerovi naletěli, se tomu zuřivě bránili, a těch pár statečných, kteří to v Německu tvrdili, to stálo život. Pak přišla válka, a když skončila, najednou to bylo každému jasné. Říkat, že Hitler je ničema, nikoho nic nestálo, dokonce to mohlo pomáhat v kariéře. Jenže na pravdu té věty bylo už jaksi pozdě: válka prohraná, Židé vyvraždění, Německo zničené. To všechno se nemuselo stát, kdyby si byli Němci včas všimli té pravdy, kterou někteří z nich už zahlédli. Teprve pozdě se ukázalo, že byla nejen spolehlivá, ale že mohla zachránit miliony lidských životů: takovou měla cenu. Ale jen tehdy. Pak už ne.

V tomto smyslu se mluví o pravdě v bibli. Prorok, dokud žije, je krajně neoblíbený člověk, který všem říká velice nepříjemné věci. Říká je i králům, a tak není divu, že se málokdy dožije klidného stáří. Staří Židé ovšem velice pěstovali kolektivní paměť, a když pak přišla nějaká pohroma, vzpomněli si na toho nepříjemného muže: »On měl pravdu!« Takovým lidem, na něž se měli spolehnout a ke své škodě nespolehli, říkali potom proroci. Lidem, kteří včas nabízeli vzácnou a nepříjemnou pravdu. Ježíš v evangeliu říká, »pravda vás osvobodí«. To ty stále stejné, vždy a všude jisté pravdy typu dvě a dvě jistě nemohou.

Zřejmě je to tak, že chce-li člověk nějakou opravdu cennou pravdu »využít«, musí to udělat včas, ještě dřív, než je každému jasná. Musí se jí chytit dřív, než je každému zřejmá, než je ji vidět pouhým okem. Musí na ni zkrátka ve správném okamžiku vsadit - ovšem i s rizikem, že se zmýlí. Tak jedná vynálezce a velký vědec, který ještě tak docela neví, ale tuší, že na něco přišel. Tak jedná velký politik, který tuší, co hrozí, a začne se na to chystat. Kdo jen čeká, až bude mít všechno na beton, nakonec všechno zmešká. Zbude mu jen to, čemu říkáme »trpká pravda«: to, co zbude, když se všechno ostatní prošustruje, jak jednou napsal L. Vaculík. To měl zřejmě na mysli i Masaryk, když si dal na presidentskou vlajku heslo »Pravda vítězí« - ostatně také citát z jedné židovské knihy, která se do bible už nedostala. To není žádné konstatování shody, nýbrž výraz přesvědčení, že když člověk nahlédne nějakou pravdu, má za ní jít. Ona nakonec vyhraje. Pravda, která »zvítězila«, to jest která se prokázala a prosadila, zůstává i potom možná pravdou, rozhodně ale jinou, protože teď už není na co vsázet: znají ji všichni. Když ji pak ještě dlouho omílají, stane se z ní banalita, trapná »moudrost«, nad kterou se každý jen ušklíbne. Možná také proto někteří lidé o těch nejvzácnějších věcech raději vůbec nemluví, anebo jen potichu a mezi blízkými. Ne proto, že by jim na nich nezáleželo, ale právě naopak, protože si jich tolik váží.