VFS_ZS16_Sokol_texty

Pythagorova a Platónova myšlenka jediného racionálního a matematického skrytého základu světa a Aristotelova představa řádu jako soustavného uspořádávání našich zkušeností jsou dva antické kořeny vědy. Novověk je zajímavým způsobem pozměnil a přidal k nim další. Sám základ světa je i pro novověkou vědu matematický, to však už neznamená jen »krásné« poměry malých celých čísel a pravidelných geometrických útvarů, nýbrž vztahy veličin, jež mohou nabývat libovolných hodnot. Tam, kde číselný a geometrický základ skutečnosti není přímo viditelný (jako je třeba u krystalů), musíme ho zjistit vážením a měřením, úplně stejně, jako ho zjišťují kupci na trhu. Od nich ostatně věda převezme i nový, daleko praktičtější zápis čísel v desítkové soustavě, tzv. arabská čísla. Že měřením nevycházejí pěkná kulatá čísla, není na závadu: jejich poměry zůstanou stejné a dík desítkovému zápisu s nimi dovedeme počítat. Že na číselných hodnotách nakonec nezáleží, vyjadřuje pojem proměnné: důležité jsou poměry a vztahy, čísla ať už si do nich dosazuje, kdo chce. Matematický základ světa by pak neměl mít podobu čísel a zlomků, nýbrž funkcí, to jest vztahů mezi proměnnými. Když Descartes spojil funkci s geometrií, nestálo už nic v cestě.

Protože novověk zajímá jen »vědecká« - a to znamená spolehlivě měřitelná - složka naší zkušenosti, ztrácí smysl pouhé pozorování přírody, jak si je představoval Aristoteles, a na jeho místo nastupuje pokus, experiment. Ten se od prostého pozorování liší tím, že nás zdaleka nezajímá všechno, co můžeme vidět, nýbrž zajímají nás čísla jako odpovědi na naše otázky. Pokud je to možné, dává tedy novověká věda přednost uměle uspořádanému experimentu před přímým pozorováním. Tak papír padá k zemi pomaleji než kámen. Galilei však přišel na to, že by měly padat stejně rychle: rozdíl působí odpor vzduchu, čili jiná síla, na niž se teď právě neptáme. Pokusy s pádem by se měly konat ve vzduchoprázdnu, kde by nás tyto vedlejší vlivy nepletly. Zároveň je už vidět, jak se tato věda dostává do sporu s běžnou zkušeností: má pravdu Galilei, anebo to, co sami vidíme? Zde pomohla řecká i scholastická tradice, která byla vůči bezprostředním zkušenostem velice skeptická: pravda je zpravidla opakem toho, co se na první pohled zdá. Stejný, jen ještě závažnější konflikt nastal v otázce pohybu Slunce. Každý z nás přece vidí, že Země se nehýbe a Slunce ano. A přece zvítězila galileovská věda, i když tím dále podryla důvěru k obyčejné zkušenosti. Zvítězila tím, že dokázala předvídat, co se stane - a to je schopnost přímo nadlidská. Francis Bacon si jako první všiml, že program vědy dává člověku dosud neslýchanou moc nad světem a přírodou. A o tu pak v novověku především jde.