VFS_ZS16_Sokol_texty

Úspěch novověké matematizace věd spočívá do značné míry v tom, že jakmile se vztahy mezi předměty podaří matematizovat, lze je dále poznávat - a to nyní znamená předvídat jejich chování a vlastnosti - právě tímto matematickým způsobem. Podaří-li se změřit a matematicky vyjádřit pevnost nosníku, lze předem odpovědět na otázku, zda most spadne nebo vydrží, aniž bychom ho předem museli postavit a přesvědčit se o tom teprve smysly. Navíc to už dokážeme pro všechny možné mosty. Problém ovládání přírody je tedy problém matematizace; vědy, které se matematizovat nedokázaly a musely se spokojit s aristotelským pořádáním skutečností, jako třeba botanika, se dostaly na druhou kolej. Vědy, které matematizovat dovedly, se pochopitelně snažily rozšířit svoji oblast. Až do renesance věda rozlišovala vlastnosti měřitelné čili kvantity (např. délku) a neměřitelné kvality (např. barvu). Novověké vědě se podařilo řadu kvalit převést na měřitelné veličiny: nejprve tíži, pak výšku tónu a Newton vyslovil odvážnou hypotézu, že i barva je cosi jako výška tónu čili kmitočet. Ukázalo se, že měl pravdu.

Dalším velkým průlomem v programu matematizace byl objev statistiky. I chování předmětů, které na první pohled žádnou pravidelnost nevykazují, lze dodatečně matematizovat, nasbíráme-li dostatečné množství údajů: pohyb molekul plynu, výskyt dědičných vlastností u rostlin i chování kupujících v obchodním domě. Tak se v 19. století podařilo matematizovat téměř celou skutečnost, přinejmenším jako hromadný jev: stačí vyslovit hypotézu, co na čem závisí, nasbírat údaje a můžeme zjistit, do jaké míry (s jakou pravděpodobností či váhou) hypotéza platí. Z hlediska chápání vědy to je však důležitý posun: Galilei i Newton chápali přírodní zákon jako přesný projekt, podle něhož sám Bůh přírodu konstruoval. Kdo poznal zákon, nahlíží přírodu jeho očima - a tedy tak dokonale, že už ji nemůže prohlédnout lépe. To je Platónské dědictví novověké vědy. Statistický zákon je daleko skromnější: konstatuje větší či menší závislost mezi dvěma měřitelnými veličinami - a dost. Zákon sice v dané míře platí, to jest dá se použít k více nebo méně přesnému předvídání, ale o povaze toho, co popisuje, neříká nic víc.

Matematizovaná věda je dnes základem techniky - průmyslové, společenské i finanční - a tak dále určuje náš běžný život. Ve vědě samé se však mezitím vynořily i úplně nové a vlastně filosofické myšlenky. Začátkem 19. století vytvořil G. W. F. Hegel velkolepou koncepci světa jako vývoje v čase. Až do té doby si věda, věrná v tom řeckému odkazu, všímá jen věcí a zákonitostí neměnných a věčných; změny jsou jen jakási nečistá pěna, která zastírá pravé, to jest trvalé bytí. Původní Hegelova představa, že se jedná o vývoj Ducha, byla brzy opuštěna, ale středem pozornosti řady věd se stává právě změna. Ne ovšem jakákoli, nýbrž jen změna soustavná, nevratná, která někam vede. Podstatné a zajímavé není to, co je stále stejné, nýbrž to, co se vyvíjí. Tato myšlenka byla už dříve domovem v historii, teď se rychle rozšíří do věd o jazyce, do geologie a do věd o živé přírodě. Darwin ji učiní klíčem k porozumění živým druhům a Comte na ní založí svoji vizi vývoje společnosti. Ač si toho většina zúčastněných vůbec nevšimla, náš pohled na svět se za posledních sto let pronikavě změnil právě pod vlivem myšlenky vývoje: dokonce i každá firma pokládá své vývojové tendence či trendy za důležitější údaj o tom, jak si stojí, než okamžité výsledky. Procenta růstu či poklesu jsou důležitější než absolutní čísla.