VFS_ZS16_Sokol_texty

Pravda tedy zřejmě není jen triviální konstatování, něco, co se dá vyjádřit jedničkou a nulou v logické formuli. Je to nejspíš sama možnost, že něco platí a něco neplatí, možnost a naděje, že se spor jednou rozhodne a nejasnosti rozptýlí. Tuhle možnost většinou sami nemáme v ruce - to bychom o žádné pravdě nepotřebovali mluvit - a přece s ní docela samozřejmě počítáme, kdykoli něco říkáme. Není to nikdy »naše pravda«, nýbrž naopak to, co hledáme a na co čekáme. To měl na mysli Feuerbach, když napsal, že »já nemám pravdu, ale pravda má mne«. Ale kdybychom na pravdu jenom čekali, dočkali bychom se jí vždycky jen v té smutné podobě něčeho, co jsme právě propásli.

Otázky:

- Rozmyslete, kdy se který výměr pravdy nejlépe hodí a kdy nevyhovuje!

- Proč se učíme banální pravdy, jako že jedna a jedna jsou dvě?

- Proč můžeme říkat, že román nebo obraz je »pravdivý«? Co tím myslíme?

- Co znamená požadavek pravdivosti pro lékaře, který u pacienta zjistil nevyléčitelnou nemoc? Pro kapitána Titanicu, který už ví, že se loď potopí?

- Konfliktní, nepříjemné pravdy mohou být pro společnost i nebezpečné. Jak si s nimi poradit? Můžeme si dovolit je ignorovat nebo zakázat?

- Co vypovídá věta »já mám pravdu«? Kdy má smysl? Proč někteří filosofové tvrdili, že naopak »pravda má mne«?

- Může pravda vítězit? Může zvítězit? Co se s ní přitom děje?

9. Mrav a společnost

Ukázali jsme si v předchozím, že lidské jednání může být svobodné jen proto, že není libovolné. Jen tam, kde není jedno, zda udělám to nebo ono, mohu vybírat, volit a tvořit. Kde je všechno jedno, může být jen otupělá nuda, trvalý pocit zbytečnosti a hnusu. To je kupodivu stav, který nehrozí, kdykoli se lidem daří špatně: v koncentračním táboře, v bídě a nouzi nebo pod útlakem. Tam všude se dá něco dělat - a člověk si tedy může vydobývat aspoň maličký kousek svobody, i když ho to třeba přijde hodně draho. Zato hrozí všude tam, kde lidem vlastně vůbec nic nechybí.

Viděli jsme, že svobodné jednání je vždycky nějak vedeno. Vedeno tím, co mne přitahuje a láká, o co jako člověk stojím, za čím chci jít a o co se chci snažit: stručně řečeno hodnotami. Ovšem ani přitažlivost hodnot nepůsobí v prázdném prostoru, na hladké pláni, nýbrž v prostoru možných jednání, který obsahuje spoustu různých omezení. Je tam plno vyznačených cest, po nichž všichni chodí, je tam plno neschůdných houštin, kam se nikomu nechce, a je tam i spousta výstražných tabulek a varování: tudy ne.

Dalo by se říci, že v tomto nejširším a nejskromnějším slova smyslu je společenský mrav čili obyčej jakási topografie prostoru možných jednání (a nejednání), souhrn pravidel lidského provozu. Morálka jako »mrav«, jako souhrn toho, co »se dělá a nedělá« - a ovšem i jak se to dělá a nedělá - je především nesmírně užitečné zařízení. Díky tomu můžeme většinu věcí, které tak či onak musíme denně obstarat a zařídit, dělat bez velkého přemýšlení a přitom třeba i myslet na něco jiného, zajímavějšího. Tak většinou nepřemýšlíme o tom, že se ráno umyjeme a oblékneme, že si obujeme boty a že půjdeme někam na oběd. Díky »mravu« si můžeme kupovat hotové šaty a boty, protože všichni nosíme více méně stejné, a také jídlo kupujeme ve standardních podobách. Bez velkého přemýšlení zdravíme souseda naučenou formulí (představte si, že byste pokaždé museli vymyslet něco duchaplného!), vyjdeme na ulici a čekáme na tramvaj. To všechno v klidu a v pohodlné jistotě, že tak »se« to dělá, že to tak dělají všichni slušní lidé, protože se to tak naučili.