VFS_ZS16_Sokol_texty

Zatím jsme ovšem mluvili o mravu jaksi ustáleném, jako o něčem, co se předává a trvá. Jenže tak nepozorovaně, jak mrav vzniká z lidských zkušeností, právě tak se i mění. Věci, které společnost přestane prosazovat, jaksi upadají a chátrají, dodržují se už jen na oko, neboť ve skutečnosti už nikomu nevadí. Zaběhaný mrav, který zahrnuje spoustu věcí, o nichž už nikdo ani netuší, proč by je měl dodržovat, dráždí zejména mladé lidi. Dráždí je tím víc, čím se ho ti starší snaží zuby nehty udržet, ačkoli nedovedou říci k čemu. Až se někdo odváží a takový mrav očividně poruší. Ten, kdo s něčím takovým začne, potřebuje kromě fantazie i kus odvahy. Ale pokud se jeho novinka druhým zalíbí, může se za pár let stát normou a odvahy bude třeba spíš těm, kdo se k ní nechtějí přidat. Tak si před lety - a spíš z trucu - mladí muži zase prosadili, že mohou nosit vousy, a k tomu ještě dlouhé vlasy nebo náušnice. V zatuchlé společnosti, která už nezná nic jiného než svůj mrav, se nedá dýchat. Ale když se protest stane módou, ohrožuje to společnost jako takovou.

Společenský mrav se týká hlavně pěti tématických oblastí: 1. účesu, vlasů a vousů; 2. oblečení; 3. společného jídla a stolování; 4. chování vůči jiným lidem, zejména starším; 5. vztahů mezi pohlavími. Pokud jste četli nějakou etnologickou knihu nebo cestopis, vidíte, že jsou to odjakživa tatáž témata, na nichž závisí mír a stabilita ve společnosti - u jihoamerických Indiánů stejně jako v České republice. Jsou to právě ta, na něž se zaměřují také různé společenské revolty, od romantismu až po současné skiny. Je také patrné, že mají málo společného s morálkou v užším slova smyslu: o té budeme mluvit příště.

Platná, to jest vymáhaná pravidla chování se pomalu, ale stále mění. Odolávají sice vnějším zásahům a třeba oslovení »soudruhu« se ani v komunismu nepodařilo nikdy prosadit, zato citlivě rozlišují, co se myslí vážně a co je už jen tradice. Tak nad jistým chováním si s chutí odplivneme, kdežto jiné prohřešky pokládá platná morálka za pouze »džentlmenské« a člověk je vlastně v koutku duše obdivuje. Tak se v některých, zejména jižních a tradičně katolických zemích, morálka nikdy nevzrušovala nad drobnými krádežemi, kdežto jinde se zase nápadně toleruje třeba hrubost nebo nezdvořilost a pokládá za projev mužnosti. V luteránských zemích můžeme ještě dnes narazit na neslýchaně vysoké hodnocení poslušnosti, a to bez jakýchkoli výhrad a omezení, což je mimochodem vážnou skvrnou i jinak skvělé etiky Kantovy. Velice zajímavé je různé hodnocení manželské věrnosti a jejího opaku. V dobách, kdy život většiny lidí závisel na pevnosti rodiny, byla nevěra něco neslýchaného a naprosto nepřípustného. Dnešní společnosti jsou v této věci možná až příliš velkorysé, protože škodu, způsobenou postižené straně a dětem, zřejmě neberou příliš vážně.