VFS_ZS16_Sokol_texty

Mluvili jsme zde o hodnotách ve významu značně širším, než je v etice obvyklé. Přesto jsme také ukázali, že mezi hodnotami jsou velké rozdíly: některé se dají měřit cenou a penězi, u jiných to odmítáme a u některých to není vůbec možné. Už lidová písnička mluví o tom, že láska »neroste na poli« a třeba poctivost nebo štědrost jistě pokládáme za hodnoty, i když z hospodářského hlediska svého nositele často poškozují. Dokonce ani časté úvahy o tom, že se poctivost »dlouhodobě« vyplácí, nejsou příliš přesvědčivé a účinné: »Dlouhodobě budeme všichni po smrti«, napsal ironicky anglický ekonom lord Keynes. Je zřejmé, že společnost nemůže existovat bez těchto neužitečných či přesněji neužitkových hodnot, zejména však bez lidí, kteří se jimi v běžném životě jaksi samozřejmě a bez velkého přemýšlení řídí. O takových lidech se tradičně říkalo, že mají tu či onu »ctnost«, zřejmě proto, že lidé cítili, že je jim takové jednání ke cti. Zůstaneme-li na půdě racionální filosofické etiky, můžeme to nějak vysvětlit?

Že si člověk hledí toho, co mu nějak prospívá, je sice důležité, ale jaksi přirozené: není divu. Jak je to ale s činnostmi, jejichž cílem není vlastní prospěch? Nejsnáze pochopitelné jsou ještě ty, při nichž se člověk stará o prospěch svého potomstva. Někteří je dokonce spojují s domnělým dědičným vybavením, s »geny«, se zájmem o zachování druhu a pod. Přitom je však lidská pudová výbava i ve věci starosti o potomky velice slabá a nejistá. Lidé se navíc dovedou starat i o potomky těžce postižené, kteří nedávají z biologického hlediska žádnou naději a nebývají pro rodiče ani zdrojem velkého uspokojení. Člověk ovšem někdy jedná i ve prospěch celé skupiny, nasazuje za ni život, obětuje se. Hrdinství se vždycky těšilo velké úctě, nejen ve válečných dobách. Ale vrcholy jednání spatřovali lidé vždycky v osobách, jejichž jednání se žádným způsobem vysvětlit a pochopit nedařilo, ve světcích. Zřejmě proto, že jejich jednání je vždy ryze osobní a tvořivé, že se nedá naučit či napodobit, že je na něm cosi vznešeného a krásného, co je obtížné popsat jinak, než že směřuje k něčemu, co člověka přesahuje. Člověk je oproti jiným živým bytostem jistě obdařen zvláštními možnostmi a schopnostmi; to však ještě není důvod jeho privilegovaného postavení ve světě. Tím může být jen to, že člověk nejedná jen pro sebe, ale že jaksi myslí a koná i pro druhé a dokonce i pro přírodu a svět. A například požadavek bezpodmínečné úcty ke každému lidskému životu nemůže ospravedlnit ničím jiným než tím, že právě on dokáže zahlédnout ještě něco, co ho překračuje. To není jen výsadou náboženství: Friedrich Nietzsche, který náboženství nemohl ani cítit, přesto říká, že člověk má být »mostem k nadčlověku« a myslí to dosti podobně.