VFS_ZS16_Sokol_texty

Německý sociolog Max Weber ukázal, že zejména ve veřejném jednání je třeba rozlišovat »etiku smýšlení«, která se rozhoduje podle předem přijatých hodnocení, a »etiku odpovědnosti«, která bere v úvahu i předvídatelné důsledky každého činu. Tak když se Masarykovi vytýkalo, že »nechal střílet do dělníků«, bylo by třeba vzít v úvahu, jaké měl jako odpovědný politik jiné možnosti a k jakým by byly vedly důsledkům. Totéž se týká rozhodování vojenského velitele nebo kapitána letadla - prostě každého, kdo musí rozhodovat o životech jiných a nenese odpovědnost jenom za sebe. Rozdíl je na první pohled patrný: riskovat vlastní život může být projev statečnosti a hrdinství, riskovat životy jiných je samo o sobě nezodpovědné, ve válce však přesto nutné.

Klasické etické systémy se snaží hledat pravidla, která platí pro všechny a za všech okolností stejně. To je ve skutečnosti až příliš silné »metodické zjednodušení«, které může vést k absurdním důsledkům: udavač by se mohl hájit, že mluvil pravdu, zbabělec, že se chtěl vyhnout násilí. Proto je nám dnes daleko bližší obraz, jaký podává třeba tragedie, která předvádí konflikt různých mravních pravidel a hodnot. Antigona i Hamlet názorně ukazují, že mravní jednání je vždycky jednání v nějaké situaci, která spoluurčuje, co je a není mravné a čestné. Dokonce ani výsledek nerozhoduje o tom, co člověk měl či neměl. Statečnost, i když neměla úspěch, přece rozlišíme od zbabělosti a i velice úspěšný zloděj zůstane přece zlodějem.

Až dosud jsme totiž přehlíželi skutečnost, která je pro mravní jednání zcela základní. Na rozdíl od reagování, které přisuzujeme zvířatům nebo velmi zbrklým lidem, charakterizuje jednajícího člověka to, že vůči svým podnětům může zaujímat odstup. Člověk nereaguje, nýbrž jde za nějakým cílem a podle toho volí i své kroky. Cíl a záměr jednajícího člověka ovšem není zvenčí vidět a dobrý hráč nebo stratég si na tom dává záležet. Šachista, který nabízí gambit, svého pěšce nepřehlédl, nýbrž nastražil protihráči léčku. Běda mu, kdyby si jí nevšiml. Tak je tedy v samé povaze lidského jednání, v možnosti odstupu mezi záměrem a přímým jednáním, přímo dána možnost úskoku, podvodu, lži. Tato možnost jistě není z etického hlediska neutrální.

Jsou proto také etiky, které mravní hodnocení činu neodvozují od hodnocení cílů, nýbrž hlavně od poctivosti či pravdivosti jednajícího člověka; za základ zla potom pokládají přetvářku a lež. Nejznámější je jistě etika Nietzschova. Velice poučný je v tomto ohledu biblický příběh o Davidovi a Nathanovi (2Sm 11-12). Králi Davidovi se zalíbí manželka člověka, který je právě ve válce, a vyspí se s ní. Žena otěhotní a David se marně snaží zahladit stopy. Když to nejde jinak, postará se o to, aby její muž v boji padl a vdovu si vezme. Všechno by se podařilo, nebýt proroka Nátana, který králi celou hanebnost vyčte: nejen nevěru a vraždu, ale hlavně obmyslnou lež. A v této beznadějné situaci David skutečně celou vinu vezme na sebe. Svůj zločin už odčinit nemůže, ale přestane sám sobě lhát. Podle biblického autora to má nevídaný důsledek: přísný Hospodin Davidovi odpustí - a s ním i celá židovská tradice. Lze si tedy představit, že by poctivost a pravda vůči sobě samému mohla člověka dokonce jaksi očistit od těžkých provinění? Jaká etika by to pak byla?