VFS_ZS16_Sokol_texty

Tato nezbytná, příjemná a pohodlná shoda v běžném jednání má ještě další závažné funkce. Tak je to právě ona, která drží společnost pohromadě a která ji také odlišuje od jiných společností. Domov a domácí prostředí není nutně vázáno na určité místo, ale někteří lidé si je dokáží vzít s sebou i když se někam odstěhují: doma se cítíme tam, kde se lidé chovají tak, jak jsme sami zvyklí. Velká, národní společnost má navíc ještě také společný jazyk, což není jen slovník a gramatika, ale také jistý způsob, jak našinci spolu hovoří.

Kde se tohle obrovské a neviditelné vybavení, tenhle lidský »software« vlastně bere? Něco podobného mají už zvířata. Dík Konrádu Lorenzovi dnes víme, že zvířecí »instinkt« není nic triviálního. Tak třeba šelmy a dravci, přirozeně vyzbrojení drápy a zobáky, bývají vybaveni i zvláštním mravem, který jim nedovolí slabšího soupeře (vlastního druhu) zabít: když si malý pes lehne na záda a zvedne nohy vzhůru, větší ho nikdy nekousne. Že je to »jenom« instinkt? Ale kde získáváme ten náš, lidský »společenský instinkt«, mrav čili obyčej? Ze všeho nejspíš tam, kde všechny užitečné věci, totiž doma v kuchyni nebo v dětském pokoji, kde jsme většinu z toho bez velkých řečí a rozmýšlení odkoukali, a do čeho se nám nechtělo, to jsme se naučit museli. Běžný společenský mrav se každý učí podobně, jako se učí mluvit a myslet: od rodičů a sourozenců, později i od učitelů a spolužáků.

Právě proto, že je základní společenský mrav pro každou společnost, malou i velkou, tak důležitý, musí si ho tato společnost umět také vynutit. Kdyby to nedokázala, rozpadne se. Podobně je tomu ostatně i ve společenstvích živočišných, o jejichž mravech dnes už hodně víme. Velké společnosti, které mají svůj stát a s ním i násilné donucovací prostředky, zákony, soudy, policii, vymáhají ty nejvážnější »mravy« touto vnější cestou. Jenže to, na co je sazba v trestním zákoníku, už vlastně nepatří do oblasti možného svobodného jednání a tedy ani »mravu«. Souvislost mravů se svobodou je dobře vidět třeba na dopravních předpisech. Přestupky hlídá policie a je za ně pokuta - proto se za dopravní přestupek málokdo stydí. Už jako děti jsme cítili, že je rozdíl jít na hrušky do opuštěného sadu (takové věci tenkrát ještě bývaly), anebo se odvážit přelézt plot hlídané zahrady, kde hrozí nějaké nebezpečí. Zmlátit člověka, který se nemůže bránit, je mravně horší, než přeprat ozbrojeného zápasníka. Zkrátka každá násilná nebo vůbec fyzická obrana mravní zábrany spíš oslabuje. Proto už před třemi sty lety holandský filosof Baruch Spinoza napsal, že kdo chce všechno předepsat zákonem, morálku tím nakonec zničí. Dokonce i každé zdůvodnění základy morálky podrývá: je-li nějaké jednání zdravé nebo finančně výhodné, není už to jednání vskutku mravní.