VFS_ZS16_Sokol_texty

Klasikem novověké etiky je jistě Immanuel Kant, který ji zakládá na postulátu rovnosti: člověk by měl jednat tak, aby se jeho jednání mohlo stát normou pro všechny. To je blízké biblickému zlatému pravidlu »co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ani ty jim«. Nový zákon je vyjadřuje pozitivně: »Co chceš, aby ti jiní činili...« Nicméně je tu důležitý rozdíl: biblické pravidlo vyžaduje, aby člověk uznal, že co sám chce (nebo nechce), mohou chtít (nebo nechtít) i ostatní. Naproti tomu Kantovo pravidlo vyžaduje, aby člověk myslel za všechny lidi, což je pro nás těžko proveditelné a obsahuje nebezpečí, že budeme nevědomky své vlastní představy a normy o správném jednání přenášet na druhé, případně od nich vymáhat. Odtud je už jen krůček k rozšířené, ale falešné představě (před níž sám Kant výslovně varuje), jako by morálka dávala člověku právo vymáhat něco od jiných. Na rozdíl od práva, které vymáhat může a musí, a tedy lidskou svobodu omezuje zvenčí, působí morálka v oblasti svobody a opírá se jen o dobrovolné sebeomezení každého člověka. Ovšem to, že se sám omezuji, mi nedává žádné oprávnění, abych omezoval jiné. Proto bývají mravní pravidla vyjádřena ve druhé osobě jednotného čísla: neříkají »krást se nesmí«, nýbrž »nepokradeš.« Obracejí se přímo na mne a zavazují každého z nás jednotlivě, neobracejí se ke »všem«, k »lidstvu« a podobně.

Ve výrazně individualistických společenstvích a vrstvách, mezi šlechtou, samuraji, důstojníky a ve vyšších vrstvách vůbec hraje velkou roli pojem cti. Člověk jedná tak, aby si nepoškodil čest: nevyužívá své převahy vůči slabším, nelže a za každou cenu dodrží dané slovo. Péče o vlastní čest má blízko k »příčetnosti«, o níž jsme už hovořili. Takový člověk si přičítá všechno, co kdy udělal, a jedná vždy s vědomím, že se svých činů nikdy nezbaví: až do konce života je bude mít před očima. Sókratés říká, že kdo někoho zabil, bude až do smrti žít s vrahem: se sebou samým. Musí tedy jednat tak, aby jednou nelitoval. To se snáze řekne než udělá, je to však jistě silný etický motiv. Například dodržení slova pokládáme i dnes, kdy mnohé z mravních imperativů ztratily svoji závaznost, za nezbytnou podmínku pro »slušného člověka«, partnera, přítele. To úzce souvisí s představou Martina Heideggera, že posláním člověka je snažit se svůj život vidět a utvářet jako svůj vlastní příběh, jako celek až po samu hranici smrti.

Jedno z přikázání biblického Desatera má zajímavé zdůvodnění: starej se o své rodiče, abys byl dlouho živ a dobře se ti dařilo. Souvislost je patrná: dlouhý život a spokojenost ti budou muset zajistit děti, a nejlépe toho dosáhneš, když s tím začneš sám vůči svým rodičům. Přesto je to příkaz, a ne jen věcné vysvětlení souvislosti. To, co uvádí, je jistě důvod, nicméně míří do budoucnosti: chceš-li dosáhnout něčeho, musíš nejdřív investovat sám. Je v tom však ještě něco víc. Příkaz totiž rozšiřuje obzor ještě i za hranice našeho vlastního života: tvůj život souvisí s tvými rodiči a s tvými dětmi, a to nejen biologicky, ale i jako vzájemný závazek. Jsou lidé, kteří tento závazek intenzívně cítí a věnují se proto nějakému odkazu, který sami převzali a chtějí předat dál. Proto jsou děti, rod a národ přirozenou cestou, jak morální pravidla nebo spíše starost a péče o dobrý život přesahují jednotlivce. Právě tudy vstupují do našich úvah starosti o vzdálenou budoucnost, která se nás samých už jistě nebude dotýkat, ale právě tak i naděje, kterých se my sami jistě nedožijeme. Jen proto, že člověk myslí na své potomky, může se pustit do tak nákladných a namáhavých podniků, jako je postavit dům nebo vysázet sad. Ne nadarmo se právě tyto tři věci, to jest děti, dům a strom často vyskytují pohromadě v různých příslovích a v lidové moudrosti.