VFS_ZS16_Sokol_texty

Ještě daleko hlouběji do představ o svobodném lidském »já« zasáhla v tomto století hlubinná psychologie. Její zakladatel Sigmund Freud dokázal řadu lidských psychických obtíží nejen vyložit, ale na základě svého výkladu také léčit. Stejně přesvědčivě vyložil i množství drobných lidských činů (»chybných výkonů«), kterým běžně nepřikládáme žádný význam - například přeřeknutí. V psychických nesnázích i v přeřeknutích se podle něho projevuje lidské nevědomí, oblast, kam člověk pod tlakem společnosti zatlačuje »nevhodná« přání a myšlenky, zejména sexuální. Jádro lidské osobnosti tvoří nejen vědomé a dospělé »já«, ale také nevědomé a potlačené »id« (ono) a potlačující »superego« (nad-já), odpovídající tomu, jaký si člověk vědomě myslí, že by měl být. Nevědomí se dostává ke slovu zejména ve snu a všude tam, kde je kontrola vědomí oslabena. Je-li »přetlak« nevědomého příliš silný, projeví se psychickými obtížemi. Freud tak vlastně aktualizoval stoickou myšlenku o přemáhání vášní, řešil ji však obráceně: obtíže zmizí, když si člověk své potlačené touhy připustí a uvědomí. Filosofickým výsledkem Freudovy práce zůstává přinejmenším to, že i tradiční představa svobodného a odpovědného já, jež je plně pánem svého jednání, je zřejmě také metodické zjednodušení, nikoli plná skutečnost.

Freudův žák Carl Gustav Jung vyšel ze širší zkušenosti, než byla praxe psychologa pro vídeňské střední vrstvy. Fenomén nevědomí, který podstatně rozšířil, není pro něho jen smetištěm nežádoucích myšlenek, nýbrž také zdrojem nápadů a tvořivosti vůbec. V tomto nevědomí nalezl také významnou vrstvu, jejíž obsah není specifický pro každého jednotlivce, nýbrž spojuje lidi jisté kultury, společenství atd. - tzv. kolektivní nevědomí. Tato vrstva úzce souvisí i s náboženskými a kulturními projevy člověka vůbec. Tak se dnes nezdá udržitelnou ani další tradiční představa evropského individualismu o svébytnosti lidského jedince, který s ničím nesouvisí a nikoho nemá zapotřebí: člověk vždycky žil a žije ve skupinách a ve společenství nejen rodiny, ale i národa, kultury a pod. Myslí v jazyce a jedná v nějakém prostředí, která si nevymyslel sám. Ani umění a kultura vůbec není jen dílem vynikajících jednotlivců, protože ti naopak vyrůstají z podhoubí společné kultury svých skupin.

Pozoruhodným svědectvím o tom, jak si člověk odedávna představoval svůj život a své lidství, je nesmírně rozmanitý a všudypřítomný fenomén hry. Moralisté před ní vždycky varovali a pokládali ji za maření času, ale normální lidé je kupodivu neposlouchali a vášnivě rádi hráli. Děti jako dospělí. Ani ti nejhorší diktátoři si nedovolili jim tuhle zábavu vzít a naopak věděli, že vedle chleba je to to jediné, co lid nutně potřebuje, aby byl v zemi klid. Ovšem od dětské hry přes divadlo, hru na hudební nástroj, sport až po karty a hazard je na první pohled obtížné vůbec najít něco společného. A přece to tu někde musí být, protože jazyk dobře ví, co dělá. Zkusme to zase oklikou: co je opakem hry? Co není hra?