VFS_ZS16_Sokol_texty

Jenže věci kolem nás neleží jen tak. Některé se samy pohybují a mění, s jinými zase pohybujeme my, děláme z nich něco jiného, bereme je do ruky a používáme. Ostatně už když jsme hovořili o jménech, viděli jsme, jak »věci« jsou pro nás věcmi především proto, že nám k něčemu jsou a slouží, případně mají vůči nám nějaký důležitý vztah. Tuto zcela základní skutečnost vyjadřuje jazyk dalším druhem slov - slovesem. V běžné řeči je dokonce sloveso možná ještě důležitější než jméno a ty nejkratší, jednočlenné věty obsahují většinou právě sloveso: »Prší« nebo »Běž!« Všimněme si, co pokládal jazyk za ty nejdůležitější vlastnosti či rysy dějů, změn a činností - až do té míry, že se staly přímo vlastnostmi sloves.

Začněme tím nejjednodušším, totiž osobou. Název »osoba« není docela přesný, neboť jazyk nerozlišuje, zda něco dělá Petr nebo Pavel, ale přísně rozlišuje, co dělám já, co ty a co on. Je to skutečně takový rozdíl? Pod vlivem vědeckého a úředního jazyka, které se vyjadřují skoro výhradně ve třetí osobě, můžeme mít dojem, že na tom tolik nezáleží. Ale jazyk ví své a ví dobře, co dělá. V té základní jazykové situaci, což je situace rozhovoru, "osoba" přirozeně označuje tři základní role: toho, kdo mluví (já), toho, ke komu mluvím (ty) a toho, o kom nebo o čem mluvím (on, ona). Ostatně pouhý rozdíl osoby může znamenat také obrovský rozdíl v obsahu a smyslu výpovědi.

Vezměme si jednoduchý příklad - sloveso »krást«. »On, ona, X.Y. krade« je věta, jakou říkáme a slýcháme desetkrát za den a nevěnujeme jí žádnou zvláštní pozornost. Ať už je to pravda nebo pomluva, k jejímu vyslovení není potřeba žádné odvahy (protože »on« tu nejspíš není) a věta sama pravděpodobně na té skutečnosti vůbec nic nezmění: dotyčný krást nepřestane. Převedena do druhé osoby zní už docela jinak a jen docela vzácně si někdo z nás dovolí takovou upřímnost či drzost: musí totiž počítat s reakcí, případně s odvetou. A větu »já kradu«, vážně míněnou a v oznamovacím způsobu, asi většina z nás v životě vůbec neslyšela: tak je nezvyklá a neobyčejná. Pokud ji někdo někdy řekl, byl to nejspíš světec nebo neurotik a docela jistě ta věta znamenala v jeho životě jakýsi zlom.

Gramatická osoba tedy zachycuje tu základní situaci řeči, kdy někdo hovoří k někomu a o něčem. Vyjadřuje přesvědčení, že tyto tři role nejsou stejné a souměrné, nýbrž že je mezi nimi zásadní rozdíl. Mimochodem řečeno je zajímavé, že angličtina tvarem odlišuje právě jen třetí osobu: patrně rozuměla tomu, že tady je rozdíl největší. Podobně bychom mohli ukázat, jaký je rozdíl mezi »já« a »my«, například jedná-li se o nějaký průšvih, odpovědnost nebo závazek: »My zaručujeme..., my nepřipustíme..., my zajistíme... «; my klidně, proč ne - ale já? Proč zrovna já?