VFS_ZS16_Sokol_texty

Ničím nevyvolané, nevyprovokované jednání si jednající zřejmě dobře rozmyslel, proto je pokládáme za svobodné a to znamená, že jeho původce za něj nese plnou odpovědnost. To vědí už docela malé děti a přistiženy při něčem, vždycky se snaží svalit ji na někoho jiného: »To on si začal.« Protože větší odpovědnost má skutečně ten, kdo »začal«, v dobrém i špatném. Docela podobné spory se vedou i mezi státy a skupinami v konfliktech, protože kdo s konfliktem začal, zasluhuje potrestání. Jindy naopak se lidé přou o to, kdo s jistou myšlenkou přišel první, kdo je jejím původcem a vynálezcem. Proto je důležité si stále připomínat, že čistá reakce je u člověka spíše výjimkou a i ten, kdo »nezačal«, může třeba průběh sporu nebo konfliktu velice ovlivnit. I když třeba urážky, rány a kopance jen vrací, přece jen také jedná, resp. měl by jednat, a nese tedy také svůj díl odpovědnosti.

Moje svoboda, kterou zakouším jako cosi vnitřního, je pro mne samého většinou příjemná a cenná a dává mi do ruky značné výhody, například právě v tom, že můj případný protivník do poslední chvíle neví, co udělám. Ze stejného důvodu ovšem může být svoboda druhých, kterou vnímám jako vnější, jako jejich možnosti a volnost, pro mne překážkou, nesnází, nebezpečím. Proto se lidé, zejména výše postavení a vládnoucí, odjakživa pokoušeli rozšiřovat svoji svobodu a omezovat svobodu těch druhých. Co může člověku víc lichotit než možnost »přebíjet« svobodu ostatních? Je tu vůbec něco, co by mohlo tento přirozený sklon omezit a usměrnit, zajistit, aby nedocházelo ke katastrofám? Anebo je svoboda nutně zdrojem chaosu ve společnosti, konfliktů a bojů všech proti všem, kde nakonec vyhraje ten drzejší a s menšími zábranami - a mají tedy pravdu ti, kdo svobodu ztotožňují s anarchií a člověku ji vůbec nechtějí přiznat?

Jak jsme právě viděli, je svoboda především jaksi omezena už sama v sobě: svobodné je jen takové jednání, které se dělá s jistým odstupem, s chladnou hlavou. Odtud stará rada »počítat do deseti«. Člověk, který jen reaguje, udělá, co mu první napadne a čím si vyleje zlost, není svobodný: dělá, co musí. Že svoboda znamená hlavně přemožení »vášní« je hlavní téma pozdní antické filosofie, zejména stoické, odkud toto téma převzalo také křesťanství. Svoboda je tak úzce spojena s rozvahou a rozumem a i vzdělávání je v antickém pojetí právě vzděláváním ke svobodě.

Jednání je dále svobodné právě a jen tehdy, když s sebou nese odpovědnost jednajícího: »já za to ručím«. Uličník, který počmárá bílou zeď a uteče, nejedná jako svobodný člověk - ať je mu patnáct nebo padesát. Tím svoboda souvisí s nějakým »já«, které si pamatuje a které si přičítá i vzdálenější důsledky svých činů. Tato souvislost je pochopitelně daleko méně příjemná, zvlášť ve chvíli, kdy se jí někdo jiný dovolává. Odpovědnost a důsledky jsou také hlavní důvod, proč se člověk své svobody často obává a někdy se jí dobrovolně a rád vzdá.