VFS_ZS16_Sokol_texty

Důležitá kategorie, bez níž se žádný indoevropský jazyk nemůže obejít, je čas; němčina dokonce sloveso nazývá »časovým slovem«. Čas zde neznamená údaj, jako GMT či SEČ, nýbrž čas ve vztahu k přítomné chvíli řeči. V některých jazycích je časové členění ještě bohatší a zahrnuje i čas ve vztahu k jiné činnosti nebo rozdíl mezi činností ukončenou a pokračující. Také čas je tedy podle tisícileté zkušenosti našich jazyků základní kategorií myšlení. Kdo o tom pochybuje, ať si rozmyslí třeba rozdíly ve významu mezi »měl jsem«, »mám« a »budu mít«: první a poslední z nich totiž paradoxně zpravidla znamenají také »nemám«. Na rozdíl od osoby, kde rozlišujeme ostře, kategoricky - buď anebo -, různé časy se prolínají a mohou do sebe přecházet, ne však splývat: každý znamená něco jiného. Tak třeba budoucí čas často znamená také nejistotu a pochybnost: "Odsud na Hradčany? To bude dobrá půlhodina."

Každá gramatická kategorie svědčí o velkém výkonu abstrahujícího myšlení, které přes všechny rozdíly a odlišnosti zdůrazňuje to, co je společné. Tak si například jazyk dávno všiml určité symetrie činností: kůň táhne vůz, vůz je tažen koněm. To vyjadřuje slovesný rod. V jednotlivých jazycích bychom mohli také pozorovat, jak toto společné, zákonité, pravidelné postupně převládá a pořádá i to, co nejdříve vznikalo méně pravidelně: odtud snad i známá a nepříjemná skutečnost, že ta nejběžnější (a snad nejstarší) slovesa jsou ve většině jazyků nepravidelná, někdy dokonce tak, že si vypůjčují tvary jiných kmenů (např. české »být« a »jsem«). K vrcholným výkonům jazykové abstrakce jistě patří zápor (negace). Tato zdánlivě nejjednodušší operace, až neuvěřitelně univerzální, se ovšem děje už zcela v oblasti myšlení a skrývá v sobě nejeden úskok a úskalí. Prozatím jen připomeňme, že záporné tvrzení (např. »neprší«) nemá před sebou žádný »originál«, nýbrž odvolává se na myšlený jev nebo stav, který právě není přítomen.

Přímou souvislost jazykových struktur a pravidel s pravidly myšlení pro filosofii objevil Aristoteles. Značnou část jeho myšlenkového systému můžeme nejlépe pochopit právě tak, že si jeho pojmy spojíme s pojmy jazykovými: tak např. aristotelská »podstata« má mnoho společného s podstatným jménem, »akcidens« s přívlastkem atd. Z tohoto objevu pak vychází logika, jedna z prvních speciálních věd, které se z filosofie vydělily (do značné míry právě Aristotelovou zásluhou) a pokračovaly vlastní cestou. Cestou výsledků, tvrzení a odpovědí na otázky, jež si přinesly ze svých filosofických počátků. Na tuto stránku Aristotelova myšlení navázal počátkem tohoto století také vídeňský novopozitivismus a tzv. filosofie jazyka, která je dnes v anglosaském světě nejrozšířenější filosofickou školou.