VFS_ZS16_Sokol_texty

Člověk, který vystoupil na vrcholek vysoké hory, zůstane stát »beze slov«, jak říkali romantičtí básníci. Silný dojem a zážitek, ať už děsivý nebo krásný, nápad, myšlenka, objev - to všechno je zpočátku »beze slov«. Teprve když se člověk vzpamatuje z prvního nárazu a začne si věc rozmýšlet, dostávají se ke slovu - slova. Takový dojem a nápad totiž nejdříve působí trochu jako kulový blesk: je toho moc a všechno to máme před očima najednou, Husserl říká "v originále". Když ho pak chce člověk nějak strávit, musí tu kouli či klubko začít jaksi rozmotávat, jedno po druhém. A to ovšem s originálem nejde, to se dá dělat jen pomocí pojmů a slov, těch Weinerových »napínáčků«.

Řekli jsme, že zážitek, stejně jako myšlenka či nápad, obsahuje všecko najednou: je v něm plno různých věcí a složek, odkazů k jiným věcem a souvislostí s kdečím. Rozmyslet a strávit potom znamená, začít je brát jednu po druhé z nějakého konce (či začátku), samostatně a přitom spojitě, až se nakonec celý materiál podaří zpracovat jako korálky na šňůře. Protože teprve v této podobě se o věci dá mluvit a dá se o ní psát. To není právě snadná úloha. Je to asi jako procestovat krajinu, jedno místo po druhém, žádné nevynechat a žádné nevzít dvakrát. Jistě jste už viděli člověka, který právě něco silného zažil a nedokáže o tom rozumně promluvit: mluví překotně, skáče z jednoho na druhé, plete páté přes deváté - a nikdo mu nemůže rozumět. Teprve když se za čas uklidní, dokáže rozlišit důležité od méně důležitého, »dá si věci dohromady«, může svůj zážitek také někomu sdělit - protože teprve teď ho také sám začíná chápat, začíná mu rozumět.

Myšlení zkrátka neprobíhá tak, že by člověk nejdřív něco vymyslel, a teprve pak začal potřebovat pojmy a slova, aby to sdělil druhým. Zakódoval a odeslal jako šifrovanou depeši. Myšlení potřebuje řeč daleko dřív, než začne mluvit a sdělovat. Potřebuje ji k tomu, aby si samo věc vůbec »artikulovalo«, členilo a pořádalo do jakéhosi postupu: co je nejdůležitější, co napřed a co potom. Teprve o myšlence takto zpracované se dá s jakousi jistotou říci, že je to myšlenka: neboť spousta »geniálních« nápadů se během tohoto prvního zpracování rozplyne jako bublina, ukáže se, že na nich nic není, že to byl omyl, případně nesmysl.

Od zážitku nebo nápadu ke zralé myšlence je tedy dlouhá cesta a pořádný kus práce. To platí úplně stejně pro básníka, hudebníka, technika i filosofa. A teprve ke konci této práce se ukáže, zda to celé stálo za to. Neboť nápad, který se nepodaří dobře artikulovat, možná ani za mnoho nestál, rozhodně nám však není mnoho platný. Einstein kdysi řekl, že vědecká práce je deset procent talentu a nápadů - a devadesát procent úsilí a píle. Proto každá tvořivá práce vyžaduje jisté ovládání přiměřené řeči, v níž se těchto devadesát procent odbývá. Pro hudebníka to bude řeč tónů, pro matematika možná řeč symbolů, ale pro filosofa - stejně jako pro básníka - je to vždycky ta obyčejná čili přirozená řeč slov, kterou hovoříme.