VFS_ZS16_Sokol_texty

Jazyk, kterým mluvíme, má svá pevná a určitá pravidla. Nejenom pravopisná, ale mnohem základnější. Mluvíme ve větách a věty se skládají ze slov. Každé slovo má ve větě svoji úlohu a slova do vět nemůžeme kombinovat libovolně. »Pes běží« je věta, kdežto »pes kočka« není. V češtině jsme se učili o druzích slov: pes a kočka jsou podstatná jména, běžet nebo běhat je sloveso. Úplná věta musí obsahovat sloveso (přísudek) a podstatné jméno v prvním pádě (podmět). Když je to třeba, mohou se obě tyto části dál rozvíjet přidáváním dalších slov: podstatných jmen v roli předmětu nebo doplňku, přídavných jmen v roli příslovečných určení, podstatné jméno může být zastoupeno zájmenem atd. Přitom se ovšem jazyk umí těmto pravidlům také bravurně vyhnout: »Najednou, vole, prd - a konec«, zaslechl jsem nedávno od šoféra na ulici. Věta bez podmětu a bez slovesa, ale zřetelná a správná. Podle jakých pravidel?

Soustavu jazykových pravidel si člověk plně uvědomí až když se začne učit nějaký cizí jazyk. Ve svém vlastním čili »mateřském« se je naučil jaksi mimochodem už když se učil mluvit. Protože tato pravidla nejsou jen pravidla řeči, ale také pravidla myšlení. Hned na začátku jsme mluvili o tom, jak člověk vidí a vnímá »věci«. Některé z nich jsou skutečné předměty, jako židle nebo lžíce, jiné vlastně žádné věci nejsou. Nicméně z hlediska jazykových pravidel se chovají stejně: obojí označujeme podstatnými jmény. Už jsme řekli, že bez těchto slov bychom nedovedli o ničem mluvit. Takže už naše vnímání světa, jakmile otevřeme oči, těsně souvisí s jazykem a s jeho pravidly. I když o tom, co vidíme, nemluvíme, přece se nám okolní svět otevírá prostřednictvím slov a jmen. Souvislost jazyka s myšlením a dokonce i s inteligencí nejlépe dokládá paradoxní skutečnost, že poruchy sluchu postihují duševní vývoj dítěte daleko citelněji než poruchy zraku. Jakkoli je pro nás zrak zdrojem největšího množství informací, základem našeho myšlení je řeč a ta je v normálním případě závislá na sluchu a hlasu. Neslyšícím dětem dá daleko víc práce a námahy, než se naučí náhradní znakovou řeč, aby mohly začít normálně myslet. Dokud znaková řeč nebyla, zůstávaly do smrti postižené nejen tím, že obtížně komunikují, ale také obtížněji myslí.

Lidé, kteří se v životě setkali s počítači, často podléhají naivní iluzi, jako kdyby jazyk byl jen neutrální prostředek, kterým prostě vyjádříme či »kódujeme«, co nás právě napadne. Ve skutečnosti nás jazyk, nenásilně a nepozorovaně, tisíci způsoby vede a nutí myslet a mluvit právě určitým způsobem a ne jinak. Každý jazyk má svůj fonetický systém, jakousi »abecedu« zvuků, které se v něm smějí používat, kdežto jiné do tohoto jazyka nepatří. Můžete to dobře sledovat na malých dětech, které dokud se nenaučí mluvit, vydávají zvuky všeho druhu a teprve postupně si osvojí fonetický systém svého jazyka a ty ostatní zvuky přestanou používat.