VFS_ZS16_Sokol_texty

»Tohle není žádná hra, tady jde o život.« Ano, v životě skutečně o něco jde, někdy i o život. Chce se tím ale říci, že by hra vážná nebyla, že je jen tak? Sotva. Takovou se hra může zdát jen někomu, kdo nikdy žádnou nehrál. Hráč, který by ji nebral s plným nasazením a vážností, hru jenom kazí a hra »jen tak« už není hra. Ale přece je tu rozdíl. Herec, který na jevišti zemřel, může zítra klidně umřít znovu. Člověk, který prohrál v šachu, nepadne do zajetí vítězného soupeře jako neúspěšný vojevůdce, ale vymění si barvy a začne novou partii.

Hra není »život« a život nejspíš také není hra, jak někdy tvrdí romantici, ale nějak to spolu jistě souvisí. Divadelní hry vznikly z náboženských mystérií a ta zase předváděla před očima ta nejhlubší tajemství života a světa. Hru tedy možná dělá hrou právě to, že jaksi přehrává skutečný život, že je to jakýsi umělý model života a světa. I hudební hra vlastně vytváří jakýsi vlastní »svět«, do něhož hráči i posluchači na chvíli vstoupí, aby se zbavili toho obyčejného světa tam venku. O divadle nebo sportu ani nemluvě. V poměru k životu je to tedy hra, která se snaží nějak odlišit od života, ne naopak. Proto se lidé při hře často převlékají a hrají často na zvláštních místech, kde se nic jiného nedělá. Tím se svět hry podobá posvátnému.

Každá hra je striktně omezena, v prostoru i čase, a to zpravidla už předem. Tento vymezený prostor a čas je nějak oddělen od ostatního světa: bílou čárou nebo oponou, píšťalkou nebo zvonkem. Mezi »světem« hry a tím ostatním je sice spousta paralel a podobností, ale žádné přímé vazby: prodavačka může hrát královnu a prezident kouleče sudů v pivovaru. Až dohrají, budou zase tím, čím byli. Ve starém Řecku herci nosili na obličeji masky, aby si je nikdo nepletl s lidmi. To až televize, která se hercům dívá zblízka do obličeje, tento důležitý odstup zrušila, takže televizní herec je pro nás i na ulici »doktor« nebo »předseda« ze seriálu. Když člověk porazí v tenise nebo v šachu svého šéfa, vůbec to neznamená, že by mu zítra mohl poroučet: i výsledek hry platí jen v jejím světě a nikdy se nepřenáší ven. Proto je hra o peníze vlastně nepochopením věci. Něco jiného je ovšem profesionalismus: tam se hra stává divadlem, kterého se diváci účastní jen zprostředkovaně - a své bojové pudy si pak musí vybíjet někde ve vlaku nebo na ulici.

Tak se tedy hra vyděluje z ostatního světa a staví proti němu jako zrcadlo. Proč to vůbec dělá? Co uvidí v tom zrcadle? Už na tom, čím se hra od »života« liší, je pěkně vidět, jak svůj život jako lidé hodnotíme, na čem nám záleží a co bychom chtěli mít jinak. Prostorové i časové oddělení zdůrazňuje, že tady bude všechno jinak: nepleťte si hru se životem. Mezi nimi není žádný přechod. Závazky a povinnosti ze světa hry neplatí mimo něj a naopak. Postavení i privilegia jsou nepřenosná. Nemají mezi sebou nic společného. Ta herní neznamenají nic v »životě« a ta »skutečná« zase ve hře. To znamená: jsi-li ve hře, neboj se být svobodný. Za to, co uděláš v rámci hry a podle jejích pravidel, tě nebude nikdo volat k odpovědnosti. Ať ve hře zbohatneš nebo zchudneš, nebude to mít žádné trvalejší následky.