VFS_ZS16_Sokol_texty

Přítomnost, v níž stále žijeme, je tedy poměrně složitá struktura. Na jedné straně podržujeme to, co už uteklo, a na druhé zase očekáváme to, co právě přichází. Máme o tom svoji představu, která se v běžném životě obvykle naplní: věci běží podle očekávání, až je to nuda. Proto si večer rádi pustíme kovbojku, kde to tak nebude. Hrdina sedí u baru, klidně popíjí - a najednou prásk! Přihodí se něco, co nás překvapí. Kdybychom neočekávali, co teď přijde, žádné překvapení by nastat nemohlo. - U sousedů se někdo učí na klavír a ve třetím taktu vždycky sáhne vedle. Proč to není k vydržení? Protože vždycky předem víme, co »by mělo« přijít, a ono se to nepovede.

Toto zvláštní spojení uplynulého a očekávaného (Edmund Husserl to nazývá »retencí« a »protencí«) v jedinou přítomnost je jádrem fenoménu času. Teprve film, který skončil, se pro mne stává v pravém slova smyslu »minulostí«: uzavřeným časovým celkem, bývalou přítomností. Celistvým příběhem, který si budu pamatovat a který bych dovedl i vyprávět. Podobně jako se v přítomnosti spojuje minulé s budoucím, spojují se i jednotlivé časové celky do větších a větších: školní hodiny do dne, dny do sezón a roků a léta do celku naší životní zkušenosti. Při bližším rozmyšlení se ukáže, že na této schopnosti podržet jako přítomné i to, co už uplynulo, se zakládá i možnost »počítání« pohybů: Aristoteles říká, že tu vedle počítaných pohybů musí být i něco, co počítá - totiž duše, jež počítané pohyby podržuje. Tak je člověk s to až po jistou mez pohyby skutečně počítat »z hlavy«, protože je má stále přítomné, kdežto přes tuto mez si už musí dělat zářezy do stromu jako Robinson Crusoe.

Tím jsme se dotkli důležitého rozlišení: retence je něco jiného než paměť a vzpomínka. O uplynulé části přítomného děje nemohu dost dobře říci, že bych si ji »pamatoval«: pamatuji si věci, které už uplynuly nadobro. Přítomné dějství, detektivku, drama nebo partii mám před sebou, protože právě teď zaměstnávají moji pozornost. O paměti, z níž se věci musí zvlášť vyvolávat jako vzpomínky, mohu mluvit teprve tehdy, když jsem věc jaksi pustil ze zřetele. Pokud se k ní chci zase vrátit, musím se v tomto případě skutečně rozpomínat: »Jak to tenkrát, hrome, bylo?« nebo »Kde jsme to posledně přestali?«

Ve vzpomínce se ukáže, že to, co si pamatujeme, není nějaký lineární záznam, souvislá stopa uplynulého času. »Nudné pasáže« našeho života se v paměti zobrazí jen velice sumárně, případně vůbec ne, kdežto na dramatické a zajímavé chvíle, zejména z dětství, si dovedeme vzpomenout s pozoruhodnými podrobnostmi. Rekonstruovat vlastní život »tak, jak skutečně byl« je pro nás velice obtížné, ne-li nemožné. Naše paměť totiž není ani souvislá, ani »datovaná«, jak by řekl historik. Vzpomenu si na nějakou vzdálenou příhodu, vidím ji přímo před očima, ale na otázku, kdy se to stalo, mi paměť žádnou odpověď nedává. Musím rozvažovat a přemýšlet: bylo to před svatbou? Jak velké byly děti? A tak dále - zkrátka podobně jako se starou fotografií, na níž není datum napsáno. Dokonce ani o pořadí vzpomínek a zážitků - pokud spolu nějak přímo věcně nesouvisely - paměť nic neví: nedovede říci, co bylo dřív a co potom.