VFS_ZS16_Sokol_texty

O radiu Jerevan se vyprávělo, že hlásí přesný čas třeba takhle: »Přesný čas: tut - tut - tut, je právě deset hodin; opakuji: tut - tut - tut ...« Proč je to k smíchu? Protože přece čas stále utíká, přesný čas je vždycky »teď« a nedá se opakovat. Přesný čas je zkrátka jakýsi údaj, číslo, které se kdysi počítalo podle Slunce - a proto stále počítáme na roky, měsíce, dny a hodiny, i když už je dnes odměřují přesné elektronické hodiny a ukazují na číslicovém displeji. Tuto představu najdeme už u Aristotela, který napsal, že čas je počítaný pohyb vzhledem k tomu, co je dřív a co později. »Pohybem« tu myslel právě pohyb Slunce, střídání dne a noci, ale jeho popis platí i kdybychom ho chápali jako pohyb kyvadla nebo jakýkoli rovnoměrný pohyb, který se opakuje a dá se tedy počítat. Ani elektronické hodiny nedělají nic jiného.

Tak se tedy čas měří. Ale co to je? Je to jen tohle počítání, které říká kolik je »teď« právě hodin? Co to je vůbec »teď«? Podivná věc, ale »teď« najdeme jen sami u sebe a nikde jinde. Ani věda o něm neví a nepřemýšlí, protože »teď« je zřejmě »moje teď«, o němž vím, že se nikdy nebude opakovat, že se nevrátí. Člověk odchovaný vědou si nejspíš představí, že »teď« je jakýsi bod, který se pohybuje po časové ose a je vždycky právě tam, kde jsem já, ty a my všichni. Je tam ostatně celý svět, celá skutečnost, protože »nalevo« od něho je minulost, to co je už pryč, a »napravo« je to, co teprve přijde, budoucnost. Jenže minulé už není a budoucí z definice ještě není: je jenom to, co je právě teď, co je přítomné.

Ale co je teď? Teď právě čtete knížku. Čtete slovo za slovem jak stojí na řádkách, dáváte si je dohromady po větách a snažíte se pochopit, co ta slova znamenají. Když čtu, mluvím nebo poslouchám, dělám to vždycky »teď«. Když poslouchám slovo a větu, v »bodovém« čili bezrozměrném okamžiku bych slyšel právě jen zvuk, tón, možná dokonce jen nějaký kmit. Vyslovit větu chvíli trvá: slovo za slovem, hláska za hláskou a nikdy ne najednou. A přitom tu větu slyším jaksi »teď« a nemám rozhodně dojem, že bych se musel nějak rozpomínat na předchozí zvuk či slovo. Ještě lépe to vynikne na příkladu melodie, jak to kdysi popsal Edmund Husserl. Slyšíte, jak někdo na ulici píská písničku. Okamžitě ji poznáte: je to Žlutá ponorka. Poznáte ji i tehdy, když neumíte noty a nepoznali byste, zda je to g nebo fis. Ten člověk ji píská »teď« a já ji také tak slyším, jako by celou najednou v přítomnosti.

Místo »teď« bychom tedy měli přesněji říkat »přítomnost«, a to rozhodně není bod, nějaké t0, jak by se zdálo vyplývat z fyzikální představy časové osy, nýbrž má jistou šíři nebo hloubku, nějaké trvání. Jak veliké? To záleží na tom, co zrovna děláme. Ostatně i slovo »přítomnost« znamená to, »při čem« právě jsme, na co jsme soustředěni. Hovořili jsme o tom, jak upřená pozornost dokáže vybrat ze zorného pole, co nás právě zajímá. Také v tom, jak vnímáme přítomnou chvíli, hraje pozornost velkou roli. Člověku, který čeká na vlak a nemá co na práci, se čas jaksi vleče a přítomnost je velice krátká: není, co by ji spojovalo. Naopak sleduji-li napínavý příběh v televizi, mám ho celý »před sebou« jako přítomný, jsem »při tom« už od začátku. Když příběh skončí, protřu si oči a překvapí mne, kolik je hodin: »To to uteklo!« Pro diváka, kterého příběh plně zaujal, může přítomnost zahrnovat třeba dvě hodiny - trvání něčeho, co mne zajímá. Podobně je na tom posluchač hudby, hráč šachu nebo přednášející: jeho přítomnost musí obsáhnout celek toho, co právě dělá nebo čeho se účastní - jinak by věc nedávala smysl. A protože si lidé za staletí vyzkoušeli, že normální člověk dokáže dávat pozor čili být »při tom« tak hodinu, nanejvýš dvě, stanovili si, že by školní hodina, film, koncert, bohoslužba ani fotbalový zápas neměly trvat déle: jinak by účastníci začali usínat.