Mezinarodni-vztahy
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
mezinárodně uznávané hranice (6. 9. 1965). Po uzavření příměří 22. 9. byl na jednání v
Taškentu (4.-10. 1966) potvrzen status quo ante bellum (stav jako před konfliktem).
Druhá válka mezi Indií a Pakistánem v roce 1971 byla vyvolána situací ve východní části
Pakistánu, pozdějším Bangladéši, kde po požadavcích autonomie začala pakistánská armáda
masakrovat stoupence bengálské Lidové fronty (ligy) - březnu 1971 vyhlásili Bengálci
Bangladéšskou lidovou republiku. Po té, co ze země uteklo 10 milionů uprchlíků do Indie a
po bezvýsledných apelech premiérky Gánhíové se Indie rozhodla vojensky zasáhnout.
Pakistán (generál Niází) zaútočil dřív – 3.12. 1971 leteckým útokem. Indie (generál Aurora)
zaútočila na Východní Pakistán a obsadila Dháku. Jednotky Pakistánu ve Výchdním P.
Kapitulovaly. Válka vedla ke změně režimu v Pakistánu, kde se moci ujal Z. A. Bhutto, a
kvyhlášení nezávislé Bangladéše.Formálně byla válka ukončena na schůzce prezidenta
Bhutta a ministerské předsedkyně Gándhíové 28. 6. - 2. 7. 1972 v Simle. V roce 1972 bylo
území Kašmíru rozděleno tzv. linií kontroly, ale problém Kašmíru, kde si nároky na malou
část neobydleného území na severu činí i Čína, nebyl dosud vyřešen.
Konference v Bandungu (1955). Hnutí nezúčastněných
Bandungská konference (také Afro-asijská konference nebo Asijsko-africká konference) byla první mezinárodní konferencí asijských a afrických zemí, která se uskutečnila v Bandungu (Indonésie) ve dnech 18.–24. dubna 1955.
Účastníci:
Mezi účastníky setkání bylo 23 asijských států (s výjimkou Severní a Jižní Koreje a Izraele). Z Afriky se zúčastnilo 6 států. Zastoupení zde měly země jak s prozápadní orientací (Turecko, Filipíny, Jižní Vietnam), stejně tak státy s komunistickým směrováním (Čína, Severní Vietnam). Mezi neoficiálními účastníky byly přítomny Maroko, Alžírsko, Tunis, Libye a Jihoafrická unie. Statut pozorovatelů pak měli zástupci kyperských Řeků a černošských hnutí z USA.
Generálním tajemníkem konference byl indonéský ministr zahraničních věci Ruslan Abdulgání.
Konference taktéž reagovala na vznik vojenského paktu SEATO (1954), na ženevskou
konferenci o Indočíně (1954) a ovzduší všeobecného napětí ve světě.
Náplň:
Vlastními iniciátory konference byli premiéři Barmy, Indonésie, Indie, Pákistánu a Cejlonu, kteří se na jejím konání dohodli při společné schůzce v Colombu na Cejlonu v dubnu 1954.
Za cíl si konference kladla vyřešení postavení afroasijských zemí v bipolárním světě, dále pak navázání vzájemné spolupráce, artikulaci problémů spojených s chudobou, řešení komplikací v procesu dekolonizace atd. Cílem bylo také zvýšit tlak na dvě existující supervelmoci (Sovětský svaz a USA), díky společnému postoji, který by zvýšil sílu těchto zemí v mezinárodním společenství.