Mezinarodni-vztahy

10 principů:

Na konferenci bylo všemi účastníky schváleno 10 principů neboli Deklarace na podporu světového míru a spolupráce neboli tzv. Bandungská deklarace. 10 principů vycházelo z 5 zásad mírového soužití – tzv. Panča šíly, a také v sobě zahrnovalo myšlenky Charty OSN.

l 10 principů:

1. Respektování lidských práv a Charty OSN.

2. - 3. Respektování suverenity a územní celistvosti států.

4. Uznání rovnosti států a ras.

5. Zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí států.

6. Uznání práva na individuální a kolektivní sebeobranu.

7. Odmítnutí takových forem kolektivní bezpečnosti, které by prosazovaly zájmy jen jedné mocnosti.

8. Odsouzení hrozby agrese a použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti kterékoli země.

9. Podpora mírového urovnání mezinárodních sporů.

10. Podpora mezinárodního práva a smluv.[1]

Dalšími výstupy konference byla usnesení, která se vyjadřovala ke konkrétním problémům dekolonizace, odsuzovala formy rasismu a požadovala neangažovanost afrických a asijských zemí v bipolárním konfliktu.

Rozpory:

Samotný vliv konference byl citelně oslaben zvyšujícím se konfliktem mezi regionálními velmocemi Indií a Čínou, stejně jako problémy ve vztazích mezi mnoha ú

astníky setkání. Proto také pokus o svolání následné 2. Afro-asijské konference do Alžírska na rok 1965 ztroskotal.

Na 10 principech Bandungské konference se konstituovalo pozdější Hnutí nezúčastněných států.

50. výročí:

K 50. výročí Bandungské konference se sešli vrcholní představitelé asijských a afrických států na následné Asijsko-africké konferenci ve dnech 20.-24. dubna 2005, opět v Bandungu a také v Jakartě. Některá jednání se uskutečnila přímo v rekonstruovaném Paláci Nezávislosti, kde se odehrálo i první setkání. Vyústěním této nové konference je založení Nového Asijsko-afrického strategického partnerství.

6. Hnutí nezúčastněných

Během 50.-60. let, kdy kolem sebe supervelmoci USA a SSSR, tedy západní a východní velmoci začali formovat vojensko-politické bloky, vznikla mezi asijskými a africkými zeměmi myšlenka na vytvoření společného postupu národů Afriky a Asie v otázce udržení neúčasti v těchto blocích. V roce 1955 se v indonéském Bandungu sešlo 26 afroasijských zemí (i komunistická Čína a Vietnamská dem.rep.) a přijali řadu opatření týkající se: vzájemné hospodářské a technické pomoci, kulturní spolupráce, snahy zmírnit mezinárodní napětí, likvidace kolonialismu a rasové diskriminace, zasazení se o odzbrojování a nepoužívání prostředků masového ničení, práva národů na sebeurčení. Na tuto konferenci navázalo Hnutí nezúčastněných zemí, které počátkem 1961 svolalo konferenci do Bělehradu. Přijatá deklarace vyjadřovala potřebu politické aktivity nezúčastněných zemí v otázce řešení celosvětových problémů. Další konference byla v roce 1964 v Káhiře, kde byla potvrzena rozšiřující se základna a přijala dokument Program míru a mezinárodní spolupráce. V 70. letech se toto hnutí dostávalo pod větší vliv levicových sil, což bylo potvrzeno na konferenci v Guyaně (1972) a Alžírsku (1974), kde se hnutí soustřeďovalo na kritiku USA imperialismu a podporovalo vlnu antiamerikanismu, která se po válce ve Vietnamu šířila světem. Tyto stále agresivnější požadavky způsobily diferenciaci uvnitř hnutí na základě ekonomických vyspělostí (př. Singapur, Hongkong, Jižní Korea po 2.sv.v. preferovaly politiku volného trhu a řadili se v 70. letech mezi světové exportéry), a také vpád sovětských vojsk do Afghánistánu (jedna ze zemí nezúčastněných), měly vliv na ztroskotání politiky nezúčastněnosti.