Výpisky na zkoušku

1. Politický a ústavní vývoj ve Francii ve 20. století

Období třetí republiky (1870 – 1940)

• 10. 5. 1871 podepsala versailleská vláda ve Frankfurtu nad Mohanem definitivní mírovou smlouvus Německem.

• Ústava třetí republiky

  • vydána roku 1875 Národním shromážděním (kompromis mezi monarchisty a republikány)

  • tvořena 3 ústavními zákony:

    • zákon o vztazích veřejných mocí

    • zákon o organizaci veřejných mocí

    • zákon o organizaci senátu

  • platila do roku 1940

  • uzákoněna republikánská forma vlády (nepřímo)

  • zákonodárnou moc má Národní shromáždění – tvořené z:

    • poslanecké sněmovny – 600 členů, mohl ji rozpustit president a vypsat do ní nové volby

    • senátu – 300 členů, nerozpustitelný

  • výkonnou moc mají:

    • president – volen na 7 let Národním shromážděním, odpovědný ústavně, ne politicky, právo rozpustit PS

    • ministerská rada - není formálně pojmenována, ale je schválena monarchistickým parlamentem, měla veliký vliv v zahraničí (Francie je jediné republikánské zřízení)

  • vzorem pro ústavu ČSR, nestabilita vlád (vystřídalo se 140 vlád), ale stabilita ministrů

  • slabý prezident, zesílení výkonné moci na úkor parlamentu

  • centralizace správy a růst úřednického aparátu

  • princip všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny

Období nacistické okupace (1940 – 1944)

• ukončena platnost ústavy z roku 1875

• veškerá moc odevzdána maršálu Pétainovi (včetně práva vyhlásit novou ústavu)

• vyhlášen tzv. Francouzský stát – zákonodárství v protidemokratickém duchu

• zrušení občanských, politických a hospodářských svobod

• heslo: volnost, rovnost, bratrství nahrazeno novým: práce, rodina, vlast

• generál de Gaulle – vybudován vojenský zahraniční odboj – roku 1941 se transformoval vProzatimní vládu republiky

Období čtvrté republiky (1944 – 1958)

• Ústava čtvrté republiky

  • přijata roku 1946

  • věrně kopírovala ústavu třetí republiky

  • nestabilita vlád, stabilita ministrů, slabý prezident

1. Periodizace vývoje Německa od rozpadu římsko-německé říše do roku 1918

2. „Translatio imperii“ a středověká římsko-německá říše

„Translatio Imperi“:Koncepce, podle níž světovládná moc starověkých římských císařů přešla nejdříve na panovníky Franské říše a od nich na vládce nového západoevropského impéria, o jehož vznik usiloval Ota I.

Středověká římsko – německá říše

• Středověká rozdrobenost – až do posledního římského císaře byla říše rozdělena na 324 teritoriálních jednotek, vystupujících jako samostatné státy

Lenní systém

• Lenní vztahy se plně rozvinuly až na konci 11. a na začátku 12. Století

• Dědičnost úředních lén

• Německá říšská knížata disponovala plnou soudní jurisdikcí a řadou dalších privilegií a imunit, které v jejich prospěch omezovaly vliv královské moci

• Wormský konkordát (1122) – císařové zajistili duchovním knížatům plný nárok na držená světská léna

• Tzv. Lenní přímus = uvolněné léno nemohl císař připojit ke svým doménám, musel ho „do roka a do dne“ dát jinému vazalovi