Zápočet výpisky

1. Codex Iustinianus repetitae praelectionis

• Nutná revize kodexu z roku 529, navíc nutnost zharmonizovat kodex s digesty

• Má 12 knih, které se dělí na krátké tituly, které jsou tvořeny konstitucemi

1. Justiniánské novely

• Další přibývající zákony se označují novelly a jsou většinou psány řecky, týkají se převážně práva veřejného (hlavně církevního a správního)

• V poměru k Degestům a kodexu mají účinky derogační (lex posterior derogat priori)

• Ovšem pro vzájemný poměr mezi digesty, Institucemi a Kodexem zásada derogace pozdějším zákonem neplatí chováme se, jako by byly všechny zákony v nich obsažené publikované v jednu a tu samou chvíli, kodifikátorové se proto museli vyhnout všem vnitřním rozporům, čemuž se samozřejmě vyhnout nešlo

• Nejprve nemá kodifikace žádné označení, Justinián o ní mluví jako o tria volumina, ovšem za středověku se zažilo nyní běžné pojmenování Corpus Iuris Civilis

• Jednalo se o výlučné zákoníky, žádné jiné již nesměly být používány, obačeje nadále platily jen jako obyčeje lokální, šlo ale o zákony psané latinsky, což nebyl jazyk běžně užívaný, tudíž k aplikaci došlo tam, kde vystupovali vyškolení právníci

• Kodifikace se staly základním materiálem pro vyučování na právnických školách, texty se nesměly porovnávat s originály, komentovat ani vykládat, což bylo zřejmě zprvu dodržováno, postupem času se ale literatura objevila (Basiliky, scholia)

Část druhá: římské právo soukromé

• Nejobecnější dělení práva je na právo veřejné (ius publicum) a právo soukromé (ius privatum)

• Publicum ius id est, quo dat statum rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem

• Soukromé právo tedy reguluje majetkové i osobní vztahy mezi jednotlivci (právo rodinné, práva věcná, právo obligační a dědické), veřejné právo zahrnuje ta pravidla, která se týkají státu (především právo ústavní, správní a trestní) a rovněž poměrů jedince ke státu

• Mezi oběma druhy neexistovala jasná hranice

Oddíl I. Část všeobecná

Kapitola první: subjekty práv

1. Osoby fyzické (přirozené)

• Persona = osoba, lidská bytost, která je způsobilá být nositelem práv a povinností, tedy má právní subjektivitu, ne každý člověk naplňuje podmínky právní subjektivity

• Svobodné osoby mají právní subjektivitu caput (právní individualitu)

• Mezi svobodnými lidmi se ale rozlišují kategorie lidí svobodných od narození (ingenui) a propuštěnců (libertinové) libertinové mají pouze omezenou právní subjektivitu

• Je třeba rozlišovat i způsobilost projevem vlastní vůle zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti a způsobilost nést odpovědnost za projevy vůle, kterými jsme porušili práva osob jiných způsobilost k právnímu jednání a odpovědnost deliktní

• - právnická osoba v Římě nemá deliktní způsobilost

1. Osoby svobodné