TP - Pražská scripta

31. Klasifikace subjektivních práv; právní nároky

Druhy subjektivních práv

•

základní třídění subjektivních práv:

◦

soukromá a veřejná

▪

se soukromými právy může jejich subjekt disponovat (může je převést na jiný subjekt)- v mezích stanovených 
kogentními právními normami 

▪

s veřejnými subjektivními právy nemůže jejich subjekt disponovat

◦

hmotná a procesní

◦

lidská práva a základní svobody – zvláštním druhem subjektivních práv

▪

Lidská práva mají povahu veřejných práv; ve vztahu k veřejné moci, jsou v tomto vztahu nezadatelná,tj.nezcizitelná

▪

Pokud jde o vztahy k jiným osobám (fyzickým nebo právnickým), je nutno od práv, která jsou absolutně 
nezcizitelná, lišit práva, s nimiž lze v té či oné míře disponovat, přičemž tyto dispozice podléhají 
soukromoprávnímu režimu.

▪

2 rozdílné koncepce svobody jedince:

•

paternalistické pojetí – stát chrání právní svobodu jedince nezávisle na jeho vůli, popřípadě i proti jeho vůli

•

liberalistická koncepce – omezování soukromoprávních svobod jedince jen v nejnutnějším případě

•

další významná klasifikace:

Práva relativní a absolutní subjektivní práva

•

Podle obsahu subjektivních práv, podle jejich povahy, dělíme práva na:
◦

absolutní právo → právo, které působí proti všem, erga omnes 

▪

všichni mají vůči nositeli práva povinnost nezasahovat do výkonu tohoto práva
•

pokud nemají právní titul, který je opravňuje do práva zasahovat

▪

povinnost spočívá v nečinnosti, tj.nekonat, nezasahovat do práva jiného (omittere, non facere)

▪

např.právo na život, právo na jméno, právo na ochranu osobnosti,  právo na soukromí, právo na lidskou důstojnost 
atd.-tj.taková práva, která nevyžadují aktivní součinnost jiných subjektů 
•

nositel práva nepotřebuje pro výkon práva jiné subjekty, a může ho vykonávat samostatně, požaduje jen, aby 
byl chráněn proti zásahům do svého práva