Zápočet

4. Právnická osoba - pojem, znaky, typologie, vznik, správa, zánik

• NOZ právnické osoby definuje již v obecných ustanoveních o osobách (Hlava II, Díl 1). Podle § 20 odst. 1 „Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“ Podle § 21 „Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.“

• právnická osoba je považována za umělý výtvor, který je následně vnímán a vystupuje jako právní realita (teorie přenesené reality)

• z těchto ustanovení je zřejmý rozdíl oproti fyzickým osobám, kdy právnické osoby obdobné přirozené právo na vlastní právní osobnost nemají a je věcí státu přizná-li různým entitám tohoto druhu způsobilost mít práva a povinnosti

• podle § 20 odst. 2 NOZ „právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob.“ Právní regulace právnických osob v NOZ je zamýšlena jako normativní základ pro všechny typy právnických osob, který je všeobecně podpůrně použitelný. Při použití NOZ na právnické osoby veřejného práva (obce, kraje, veřejné výzkumné instituce, státní podniky atd.) bude rozhodujícím kritériem povaha takové osoby, tedy okolnost, za níž osoba skutečně funguje. Tak právnické osoby veřejného práva fungují z hlediska výkonu veřejné správy na principu tzv. omezené subjektivity, speciality, která jim zakazuje určité právní jednání (o.p.s. nesmí použít zisk na jiný než daný účel, stát nesmí rozprodat všechen svůj majetek).

1. 4.1/ Historie

• koncept právnických osob jako organizovaných útvarů (entit), jejichž účelové určení je ve službě společným zájmům určité skupiny i jejichž juristická individualita se odlišuje od individuality lidí činných v těchto entitách

• teorií PO je celá řada → dva hlavní proudy (19. století):

• směr pozitivistický

• směr sociologický

• v našem právním prostředí nabyla dlouhodobě zásadní význam teorie fikce

• „umělé, pouhou fikcí předpokládané subjekty. Takový subjekt nazýváme právnickou osobou, tj. osobou, která je konstruována pouze k juristickým účelům.“

• nejznámější je organická teorie, u jejíhož zrodu stáli němečtí právníci Beseler a von Gierke

(nahlíží na PO jako na skutečné bytosti, jejichž reálné bytí se odráží i do normativních konstrukcí práva)

• rozdíl je hlavně v pojetí deliktní způsobilosti

-PO neodpovídaly za škodu, byly povinny vydat jen bezdůvodné obohacení → římské právo

-PO mají trestní odpovědnost → středověké právní myšlení