Majkus Z. (2007) Obecná Zoologie

ƒ  u některých druhů vejcoživorost představuje  adaptaci  na chladné klima, ve 

kterém by se nakladená vejce jen obtížně vyvíjela. Tuto teorii podporuje i 
fakt, že na jihu areálu ještěrky živorodé žijí populace kladoucí vejce líhnoucí 
se až po určité inkubační době (vejcorodost) 

ƒ  Často se jako vejcoživorodá uvádí i zmije obecná o pravou vejcoživorodost se 

však nejedná, neboť matka zárodky vyživuje přes primitivní placentu typu 
chorio-allantois. Jedná se tedy o přechod k pravé živorodosti.  

ƒ  obsah živin ve vejcích je však pravděpodobně stále dostatečný pro vývin bez 

metabolické pomoci matky 

 
Živorodost Zárodek prodělává vývin v těle matky. Živorodost je spojena s tvorbou placenty. 
U vačnatců je vyvíjející se embryo již vyživováno matkou a proto i když se 
žloutkový vak rudimentárně zakládá, není nikdy využit. Podobná situace je též u 
pokročilých savců (Placentalia). Záhy poté, co se oplozené vajíčko dostane do 
uteru, dochází k jeho implantaci ve stěně uteru a k zanoření vajíčka do jeho 
epitelu, odkud získává vyvíjející se zárodek výživu difuzí z kapilární krve 
mateřského organismu. Toto funkční a topografické spojení se nazývá placentace. 
Zárodek se zanořuje pod povrch vajíčka buď způsobem, který se vyskytuje u 
plazů a ptáků nebo tak, že se ještě  před gastrulací vytvoří nad a pod 
embryonálním terčíkem dutinky, které jsou srovnatelné s amniovou dutinou a 
žloutkovým vakem jiných amniot. 
Výsledek je však velmi podobný. Na povrchu vajíčka se chorion zvrásní do 
podoby klků, které navazují na obdobné klky stěny uteru. Vzniká tak orgán 
tvořený kombinací tkání vyvíjejícícho se zárodku a mateřského organismu, 
nazývaný placenta.