Máj, porovnání Máje se Záhořovým ložem, Kytice

Šimon Žáček, 1. B

DOMACÍ ÚKOL - Máj

1. Máj je lyricko-epická báseň složená z jednoho předzpěvu (úvodu), 4 zpěvů a 2 intermezz (mezizpěvů). Děj: Je začátek máje, když se Jarmila v očekávání svého milého Viléma dozvídá o jeho osudu z úst jakéhosi plavce; následně se ze žalu utopí. Poté se ocitáme ve věži, kde je Vilém a uvězněn a dozvídáme se, že ho zítra čeká rozsudek smrti za zavraždění svého otce, o čemž nevěděl, neboť jen viděl svůdníka své milé Jarmily. Neznalost svého otce je zapříčiněna tím, že otec Viléma vyhodil jako malého z domova a musel žít jako loupežník v lesích. Nyní Vilém zoufá nad svým zmařeným osudem a nad velkým neznámem, které ho po smrti čeká. Hned další den byl oběšen na místě, kde si jako malý hrával. Toto místo navštěvuje po několika letech rovněž na počátku máje samotný Mácha, jehož zasáhl osud Viléma, s nímž se i z části ztotožňuje.

2. Dramatičnost spočívá zejména v hrůzném osudu všech protagonistů končícím nemilosrdnou smrtí vystavěném do kontrastu s čarovnou a přenádhernou májovou přírodou oslavující lásku.

3. Hned v prvním zpěvu je jasně vysvětleno celé téma, tzn. co se dělo, děje a bude dít. Proto je tento zpěv nejzásadnější pro uvedení do příběhu. Mácha zde narušuje po pár verších opěvování májové přírody zaměřením se na tragickou postavu Jarmily a její neproměněné očekávání Viléma. Po jejím skoku do vody nabírá Máj tragickou notu až do konce.

4. První verš narušující krásu přírody se objevuje již, když se autor zaměřuje hlouběji na výraz dívky přihlížející májové přírodě: „Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá;…“ V té chvíli jde u čtenáře krása přírody do pozadí.

5. Ve druhém zpěvu se formují myšlenky hlavního hrdiny, které reflektují myšlenky samotného Máchy. Vilémovi nádherná příroda naopak přitěžuje, jelikož o to více se bojí prázdna budoucího života. Nostalgii střídají prudké a nekonečné stavy melancholie týkající se obav z nežití. Vilémovy monology přinutí k zamyšlení snad každého čtenáře, a to v té nejmožnější depresivní cestě. Lze doložit např. na: „Budoucí čas?! - Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní?...“

6. Vilém měl příležitost nevědomky se pomstít nejen za nevěru své Jarmily, ale i za nevraživost svého otce, který ho jako malého vyvrhl do lesů. V konečném důsledku však za tuto kletbu trpí nejvíce, a to zejména proto, že nemá možnost se vykoupit a je vydán na milost a nemilost smrti. Mácha řeší otázku viny dá se říci spravedlivě (smrt za nevěru, smrt za vraždu nehledě na okolnosti), ač ne korektně křesťansky.

7. Pasáž vyjevující absolutní nicotu lze najít ve verších jako: „Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé prázdno tam zívá. (…) To smrtelný je mysle sen, toť , co se ‚nic‘ nazývá…“ a jemu podobných. Autorovým účelem bylo co nejvíce přiblížit Vilémova muka všem čtenářům, a to z jeho pohledu, v projevu té největší zoufalosti vůbec. Tato pasáž umožnila opravdu autentický zážitek čtenáře při jeho smrti.