Marquez - Sto roků samoty

Déšť ustal za čtyři roky, jedenáct měsíců a dva týdny. V době deště se za Fernandou stavil Aureliano Segundo a když mu nabízela deštník, řekl, že počká než to přejde. Během po bytu se dozvěděl o svém vnoučkovi Aurelianovi. Gerineldo Marquéz mezitím umřel. Aureliano Segundo šel navštívit Petro Conesovou, protože mu vzkázala, že díky vodě umřelo mnoho zvířat. Pomáhal jí je tedy odklízet a nakonec se vrátil i s věcmi k Fernandě, protože zjistili, on i Petra Conesová, že na jejich milostné hrátky už nejsou. Fernanda, zničená a zoufalá z nedostatku jídla a promočeného domu, jen chodila a lamentovala jak se s ní nepěkně zachází. Aureliana Segunda pronásledovala kde mohla, až to nevydržel, rozbil téměř všechno nádobí v domě a odešel. Vrátil se ale s plnou náručí jídla a od té doby jim jídlo nikdy nechybělo. Úrsula se stala největší zábavou pro své pravnoučata. Líčili ji a věšeli na ni co se dalo. Začaly se jí prolínat vzpomínky s realitou a děti si hrály na její zemřelé blízké. Díky Úrsuliným vyprávěním, které říkala dětem, si Aureliano Segundo vzpomněl na poklad, který Úrsula ukrývala. Během války si totiž někdo u ní schoval dost peněz a ona je zakopala na zahradě, nechtěla však nikdy povědět, kde poklad leží, protože byla přesvědčená o tom, že si ho svůj majitel vyzvedne. Aureliano Segundo tedy začal kopat na zahradě. Díky promáčené půdě se nakonec zhroutila část domu.

Macondo bylo po zásahu tak dlouhého a vydatného deště zcela zničeno, ale lidé se nevzdávali a byli rádi, že už neprší. Petře Conesové přežila pouze stará vychrtlá mula, kterou krmila perskými koberci, protože už pro ni neměla krmivo. Chtěla s ní zbohatnout jako dříve bohatla s loterií. Úrsula se mezitím, i přes svou slepotu, snažila dát dům opět do původního stavu a zapojila do toho téměř všechny. José Arcadio napsal Úrsule, že by se rád vrátil z Říma. Aureliano Segundo se vrátil opět k Petře Conesové a zůstal u ní. Tak moc se snažil, aby se do něj zamilovala i přes jejich vyhaslou vášeň, že se do ní sám zamiloval. Byli spokojení a šťastní a svou samotu prožívali společně. Vydělávali si na své živobytí loterií. Úrsula nakonec umřela. Její rakev byla maličká, protože zbytek jejího těla připomínal scvrklou švestku. Bylo jí něco kolem 115 až 120 let. Koncem stejného roku zemřela i Rebeca. Amaranta Úrsula se věnovala studiu a Aureliano se rozhodl obnovit zničená pole. Aureliano Segundo chtěl Amarantu Úrsulu poslat na studia do Bruselu, ale neměl dostatek peněz. Uspořádal tedy velkou loterii o pozemek. Ten tah se mu velice povedl, protože krátce na to měla Amaranta Úrsula zaplacený celý pobyt Bruselu i s výdaji, kromě zpáteční jízdenky. Aureliano Segundo cítil, že brzy umře. V průběhu shánění peněz měl problémy se svým krkem. Připadalo mu jako by se dusil. Myslel, že je za tím nějaká vyšší síla a podezíral Fernandu z provádění woodoo. Nakonec umřel a společně s ním i José Arcadio Segundo. V rakvích vypadali naprosto stejně jako když byli malí a také jim nevědomky vyměnili hroby. Santa Sofie de la Piedad odešla z domu, protože zjistila, že její síly nestačí na jeho správu. Začal se o něj starat Aureliano. On sám se snažil rozluštit Melquíadesovy spisy a celkem rychle se naučil ovládat sanskrt, ve kterém byly napsány. Potřeboval ale k překladu další knihy. Fernanda mu ale nepovolila opustit dům. Poté umřela. Pár měsíců na to přijel José Arcadio z Říma. Po smrti své matky Fernandy si začal číst její dopisy s neviditelnými lékaři. Aureliana neměl moc rád, ale ten mohl opustit dům a jít si koupit potřebné k doluštění spisů. José Arcadio se staral o dům a podařilo se mu objevit poklad a náležitě si ho užíval. Jednoho dne u jejich dveří stál starý ošuntělý muž. Byl to poslední syn Aureliana Buedíi s popelavým křížkem na čele. Považovali ho za tuláka a tak ho vyhnali. Ten den byl zastřelen vojáky, kteřímu byli neustále v patách. Do domu se vrátila Amaranta Úrsula, pustila se s vervou do opravy domu. Bojovala s červenými mravenci, plísní a žlutými kvítky který byly naprosto stejné jako ty, co vykvetly ve sklenici určené pro Melquíadesovy zuby, když umřel. Přivezla si s sebou i manžela Gastona. Aureliano se časem zamiloval to Amaranty Úrsuly a toužil po ní. Ona ale milovala svého manžela a neměla tušení o Aurelianových tužbách. Ale cítila se trochu osamoceně, protože její manžel se snažil zařídit v Macondu leteckou dopravu. Aureliano své tužby na chvíli uhasil u Nigromanty, dívky, kterou potkal na ulici. Jednou ale k Amarantě Úrsule přistoupil a vyslovil se ze svých citů. Amaranta Úrsula se cítila pohoršená a chtěla se vrátit do Bruselu. Aureliano se na ulici seznámil se čtyřmi kamarády a knihovníkem. Byli dobří přátelé a začali spolu navštěvovat nevěstince. Jeden vedla stará Pilar Ternerová a právě u ní na klíně nacházel Aureliano útočiště v období své neopětované lásky. Jednou už to Aureliano nevydržel, přistoupil k Amarantě Úrsule a povalil ji na postel. Chvíli se bili, ale nakonec mu podlehla. Oba se do sebe velmi zamilovali. Aurelianovy přátelé opouštěli jeden po druhém Macondo. Zůstával s nimi ve spojení pouze pomocí dopisů, tak jako Amaranta Úrsula zůstávala ve spojení se svým mužem. Jednou mu napsala, že jeho miluje, ale bez Aureliana nemůže žít. Gaston to vzal velmi dobře, což ji z části rozhněvalo. Během roku kdy čekali Amaranta Úrsula a Aureliano dítě, umřela i Pilar Ternerová. Žili spolu pouze v jedno pokoji a zbytek domu podlehl přírodě a červeným mravencům. Během svého soužití se snažili najít i původ Aureliana, ale žádné dokumenty o jeho narození se nikde nedochovali, takže se museli spokojit s historkou o plujícím košíku. Narodil se jim syn Aureliano, ale měl něco navíc, a to prasečí ocásek. Amaranta Úrsula porod Aureliana nepřežila, vykrvácela, ačkoliv se krvácení snažili zastavit snad úplně vším. Aureliano položil tedy svého syna do košíku a odešel na ulici. Pak se opil a proklínal své přátele, že s ním nejsou v tak těžké chvíli. Našla ho Nigromanta a ošetřila ho. Až se vzpamatoval, přemýšlel, kde nechal svého syna. Odešel tedy do domu a uviděl jak si na jeho malém tělíčku pochutnávají červení mravenci. V ten okamžik si vzpomněl na větu z Melqíadesových spisů, která říkala, že první bude přivázán ke stromu a toho posledního sežerou mravenci. Odebral se tedy do Melquídasova pokoje a začetl se do spisů, které říkaly přesně co se dělo v tu chvíli. Přeskočil tedy o pár řádků napřed a uviděl svůj konec. Během jeho čtení nevnímal silné návaly větru a to, jak se Macondo začalo pomalu propadávat, za doprovodu prachového víru, do země. Aureliano Babilonia držel pergameny naposled a byl posledním žijícím Buendíou a vůbec posledním z generace odsouzené ke sto rokům samoty, protože už žádná taková nebude existovat.