Marquez - Sto roků samoty

Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké studoval práva, ale studia nedokončil.

Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Jako zpravodaj významného bogotského listu El Espectador (Divák) se dostal do Evropy, stejné zaměstnání měl i na revoluční Kubě. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. V té době (1961) se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře.

V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch — Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života.

V polovině sedmdesátých let se pod vlivem událostí v Jižní Americe vrátil na rodný kontinent.

V roce 1982 obdržel Nobelovu cenu za literaturu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným ve světě plném představivosti a odrážejícím život a konflikty kontinentu“.

Je také zmiňován jako přítel Fidela Castra a příznivec různých revolučních skupin v Jižní Americe.

Další dílo:

Všechna špína světa (v češtině také pod názvem Spadené listí) (1955)

Plukovníkovi nemá kdo psát(1961)

Pohřby velké Matky (1962)

Láska za časů cholery (1985)

Žít, abych mohl vyprávět (2002)

Na paměť mým smutným courám (2004)