Ontogeneze

Obranné chování​

• Divoká zvířata (liška, vlk) sledují svoje okolí velmi pozorně. Před člověkem se snaží divoká zvířata zachovávat tzv.útěkovou vzdálenost.​

• Útěková vzdálenost – je to určitý odstup od nebezpečí, které instinktivně zvíře pociťuje a tuto vzdálenost se všemožně snaží dodržet a zachovat. Při přiblížení se nebezpečí zvíře couvá, později prchá. ​

• Pokud se chytá plachý zaběhlý pes, sleduje nedůvěřivě přibližující se lidi. Jakmile se k němu někdo přiblíží, pes couvá. Podobně se útěková vzdálenost projeví u psa, kde psovod trestá psa při přivolání. ​

• Délka útěkové vzdálenosti je přímo úměrná strachu ohroženého psa. Zkrátí-li se útěková vzdálenost až na kritickou hranici (pes je zahnán do rohu), hovoříme o tzv. kritické vzdálenosti, projeví se OBRANNÁ reakce.​

• a) aktivní obranná reakce - jsou to všechny projevy, při kterých se pes snaží vyhnout kontaktu s nebezpečím: ucuknutí, uskočeni, extrémní formou je útěk.​

• b) pasivní obranná reakce: je většinou projevem slabého a nezralého jedince. Přitiskne se k zemi, schová za psovoda, uhýbá pohledem, ocas shýbá pod břicho, … Extrémním projevem je ztuhnutí psa na místě, plachý výraz očí, přitisknutí uší, podsazení zadních nohou, strachová mimika obličeje, pomočení se.​

• ​Nezkušený pes se projevuje OBRANNOU HROZBOU - vrčením, štěkotem. Projevuje se i u psů, kteří byli pokaženi při výcviku. Pes vrčí, cení zuby, odstrkuje figuranta, ale neodváží se zakousnout ani do rukávu, ani do peška. ​

• Krajní mezi je PSEUDOAGRESIVNÍ CHOVÁNÍ, kdy pes ze strachu útočí. ​
  Ve skutečnosti má pes strach. Nejedná se o agresivitu!!!

Lovecké chování

• Lovecké chování je funkční okruh chování psa, který byl nejvíc změněn v průběhu domestikace. Samotný základ loveckého chování je dědičný, učením se jen upevňuje nebo do určité míry tlumí. Dědičné vlohy k určité formě loveckého chování jsou předmětem dlouhodobé selekce psa k vykonávání určité práce. ​

• U vlků na lovu probíhá celý řetězec navzájem na sebe navazujícího chování​

• při lovu malé kořisti je sekvence tvořena ​

• fixováním nalezené kořisti očima​

• plížením se směrem ke kořisti​

• rychlý výpad​

• smrtící zákus, často ještě se zatřepáním. ​

• Při lovu velké kořisti je pořadí následující: ​

• stopování kořisti​

• štvaní ​

• stržení kořisti ​

• usmrcení​

• Celý program se u domácích psů vyskytuje poměrně vzácně, běžně například u basenjiho, u severských psů a některých teriérů. Podobně je tomu u chrtů, u kterých je lovecké chování rovněž upevněno, chrti ochotně vyhledávají kořist a štvou ji, ale řetězec chování je nedokončen - chybí chování vedoucí ke stržení kořisti a jejímu zabití.

• Ohaři mají rovněž velký lovecký pud, ale tento už je výrazněji modifikován. Pes vyhledá kořist, ale namísto jejího štvaní jí tzv. vystaví – strne v charakteristické pozici směrem ke zvěři a tak vůdce upozorní na její přítomnost. Upozornění na výskyt kořisti je úkol mladých vlků – u ohařů bylo toto chování dlouhodobým umělým výběrem posíleno a doba vystavování prodloužena. ​

• Instinktivní program lovu malé kořisti je základem přinášení. Ochota aportovat je vrozená vlastnost psa, během výcviku se instinkt jen dále modifikuje. Rozenými přinašeči jsou retrívři.​

• Program lovu velké kořisti je zase využíván při nácviku obrany, kde se využívá instinktu stržení kořisti a pevného zákusu do rukávu.​

• Ovčáci mají vrozené vlohy k pasení – to je rovněž silně pozměněné lovecké chování, při kterém pes využívá svou schopnost fixovat dobytek očima ("eye"), pomalé plížení a rychlé výpady ke shánění stáda dohromady a přehánění určitým směrem. ​

• Psí plemena vyšlechtěná ke střežení, jako jsou pastevečtí psi nebo špicové, mají lovecké pudy výrazně potlačeny. Vetřelce označují štěkáním, čímž přivolávají nadřazené členy smečky – člověka.