Bitva o Stalingrad v německém tisku

O den později se objevuje zpráva o 170. vyznamenaném německém vojákovi, který si může ke svému Rytířskému kříži připnout Dubové ratolesti. Až se nebude dostávat dobrých zpráv, stanou se oznámení o nových povýšených každodenní propagandistickou rutinou. Z tohoto dne (6. ledna) jmenujme ještě článek „Německé hrdinství v obtížné obraně“. Mluví se o „odražení sovětských protiútoků“ (situace Rusů není tedy špatná, jsou-li schopni protiútoků) a o úspěchu jedné z tankových divizí, která zničila 31 sovětských tanků.

V dalším vydání (7.ledna) se objevuje článek „Sovětské útoky na Donu odraženy“. Hovoří se o zničení 20 nepřátelských tanků i o úspěších německých stíhačů a flaků. Východní fronta jako celek je pak hodnocena zprávou OKW. Ta popisuje i ledovou cestu hladovějícího nepřítele u Leningradu.

Noviny z 8. ledna jakoby kopírovaly zprávy z dřívějších dnů. Opět se totiž mluví o „úspěšných obranných bojích na východě“. Kdo chce pochopit skutečnou situaci, musí bedlivě pozorovat slovíčkaření. Již po několik dnů se hovoří o „obranných“ bojích. Znamená to tedy, že se Paulusova 6. armáda pouze brání. A tudíž se karta v této bitvě obrací. Mnoho nám může prozradit formulace „luftwaffe sestřelila 32 letadel bez vlastních ztrát“. Zde se objevuje termín vlastní ztráty. O nich se totiž mlčí. Při zprávách o sestřelení 44 letadel (ze 7. ledna) se termín vlastní ztráty nepoužil. Znamená to tedy, že nějaké ztráty byly. Pokud by nebyly, jistě by se to u zprávy ze 7. ledna objevilo. Takový obrovský úspěch by jistě nebyl zamlčen. O vlastních ztrátách, pakliže nějaké skutečně jsou, se tedy v tisku nedočteme!

8. ledna se objevuje i článek „Pružné vedení boje“. Tento zmiňuje, že oproti jiným, strnulým frontám probíhají díky obrovskému prostoru boje na východní frontě velmi pružně. Je umožněn volnější pohyb průzkumných vojsk a lze tak jednodušeji získávat informace o nepříteli. Pro výsledek bojů je, podle článku, důležité, že „hustě osídlené průmyslové oblasti a existenčně důležité obilnice se nacházejí pevně v německých rukou a důležité odříznuté sovětské zásobovací trasy nemohou být žádným protiútokem dotčeny…“

Aby zprávy z boje nebyly tak fádní, věnuje se Elbetalzeitung ve stejném vydání zejména ponorkové válce. Je zde pokus zastínit nedobrou situaci pozemních vojsk úspěchy německých ponorek. Článek „Bitva o Atlantik rozhoduje osud světa“ však lze nazvat pouze nesmyslem. Propaganda se zde opírá o vyjádření jednoho britského komentátora, který měl údajně prohlásit: „…Věřím, že o osudu světa rozhodne boj v Atlantiku. Spojené národy válku prohrají, pokud prohrají válku v Atlantiku.“

Význam ponorkové války je zveličován a, jak již ukazuje název, doveden ad absurdum. Aby se však hovořilo i o pozemní složce německé armády, objevuje se článek „Obránce průsmyku Halfája mrtev“ o smrti majora Bacha, nositeli Rytířského kříže, v britském zajateckém táboře. Major Bach se stal proslulým hrdinou Rommelova Afrikakorpsu jako statečný obránce průsmyku Hafája v severní Africe. Oslava hrdinů je totiž vděčným námětem všech propagand: „Když uprostřed ledna 1942 nepřítel s přesilou zaútočil, patřil kapitán Bach k těm statečným… kteří vzdali odpor až když vyčerpali veškerou munici. Poté padl kapitán Bach kdo anglického zajetí, ve kterém – mezitím povýšen na majora – nyní zemřel. Jeho jméno bude u všech vojáků a Africe navždy spojeno s obranou průsmyku Halfája a nezůstane zapomenuto.“