Pojmy z dějepisu - pravěk, středověk, novověk, moderní doba

Ve výrobním procesu docházelo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojů energie (tehdy především uhlí), tím docházelo k vzrůstající dělbě práce a specializaci (dále industrializace).

Došlo také k zásadním společenským, kulturním a politickým změnám ve většině států světa. Tento proces započal ve Velké Británii a poté pokračoval v dalších zemích Západu. V tomto procesu hrály významnou roli nové vědecké a technologické objevy. Dopad průmyslové revoluce na společnost byl velice rozsáhlý. Historikové se shodují, že jde o jedno z nejdůležitějších období lidských dějin vůbec. Její význam je srovnatelný s neolitickou revolucí. Na konci tohoto období došlo k zlepšení životní úrovně ve státech, kde proběhla industrializace.

1. Proletariát - Proletariát je ve společenské teorii Karla Marxe a v revolučním marxismu třída, jejíž příslušníci (proletáři, dělníci a zaměstnanci) nevlastní výrobní prostředky a jsou tedy svou obživou závislí na jejich vlastnících (kapitalistech, buržoazii). Ti toho využívají, nutí proletáře pracovat za nevýhodných podmínek a vzniklou nadhodnotu si přivlastňují. Cílem komunistů je pomocí proletářské revoluce výrobní prostředky vyvlastnit, učinit je majetkem celé společnosti, a tím vykořisťování a vůbec i dělení společnosti na třídy definitivně zrušit.

2. Charles Darwin - britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin, 1871.)

3. Charta - Charta (lat. papír na rozdíl od pergamenu) je veřejná listina zásadního významu a obsahu, jež vyhlašuje (deklaruje) nebo zaručuje souhrn nějakých základních lidských, politických, občanských svobod, zásad či práv.

4. Komuna - Komuna je označení různých druhů a způsobů samosprávy, obvykle města. Komuna obvykle spravuje majetek, který je v kolektivním vlastnictví jejích členů.

5. Pařížská komuna - radikálně socialistická a revoluční vláda, která držela moc na území Paříže od 18. března do 28. května roku 1871.

6. Estonská pracovní komuna – Vyhlášena rudou armádou 1918

7. Utopia - Utopie (Utopia, 1516) je latinsky psané dílo anglického humanisty 16. století, Thomase Mora. Kniha vypráví o životě na fiktivním ostrově Utopia (řecky ú-topos, tj. „ne-místo“). Vypravěčem je námořník Rafael Hythlodaios („Tlachal“), který na Utopii strávil mnoho času a poznal tamější státní zřízení, chod země a zvyky zdejších obyvatel. Kniha sestává ze dvou částí, první je kritikou současné evropské společnosti, druhá pojednává o Utopii.

8. Utopický socialismus - Utopický socialismus je marxistický pojem určený pro rané myslitele moderního socialismu, kteří sami sebe označovali na základě fetišisace vědy za vědecké socialisty. Podle marxistů je to nauka o společnosti založené na společném vlastnictví, povinné práci pro všechny a rozdělování hodnot podle zásady rovnosti. Obecně pojem zahrnuje autory jako Henri de Saint-Simon, Charles Fourier a Robert Owen, kteří inspirovali Karla Marxe. Marxisté své předchůdce označovali za utopisty v negativním smyslu, neboť měli za to, že jejich myšlenky nelze v praxi realizovat. Na druhou stranu však lze jisté prvky vysledovat, například kibucy již 100 let v praxi existují. Podle utopicko-socialistických představ měla dokonalá společnost fungovat bez soukromého vlastnictví, lidé měli společně pracovat a žít v rovnosti. Z těchto myšlenek také v 19. století čerpali teoretici komunismu; podle jejichž děl se přímo o předchůdce komunismu jedná.

9. Marxismus - Marxismus je politická praxe, filosofický a ideologický směr, který založil Karl Marx a v některých směrech rozvinul Friedrich Engels. Základním dílem politické ekonomie marxismu je Kapitál. Základem marxismu je historický a dialektický materialismus: v důsledku rozvoje výrobních prostředků společenské výroby dochází k rozporu mezi třídami a k třídnímu boji mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Hlavním motorem dějin je podle Marxe právě rozvoj výrobních prostředků a tím růst produktivity výroby, jimž přestanou stávající výrobní vztahy vyhovovat a rostoucí kvantita tohoto rozporu vede ke kvalitativní změně výrobních vztahů. To platí nejen pro kapitalistický výrobní způsob. Podle Marxe se třídní rozpory neustále zvětšují, což zákonitě vede k revoluci: nejprve buržoasie nad aristokracií, v další společensko-ekonomické formaci proletariátu nad buržoazií, neboť železný zákon mezd a rezervní armáda nezaměstnaných nevyhnutelně stlačuje mzdy na úroveň životního minima. Revoluce vede ke změně výrobního způsobu ve společenské základně, zatímco společenská nadstavba (kultura, ideologie) reaguje se zpožděním. V ekonomii Marx vycházel z Ricardovy (1772 – 1823) pracovní teorie hodnoty, podle níž nadhodnotu, kterou dělník vyrobí, si přisvojuje kapitalista. Přitom nedlouho poté, co vyšel prvý svazek Kapitálu (1867), bylo objektivní pojetí ceny vyvráceno rakouskou školou ekonomie, když v roce 1871 Carl Menger vydal Grundsätze der Volkswirtschaftslehre (Principy ekonomie). Moderní marxisté (frankfurtská škola sociálněvědná: Max Horkheimer, Theodor Adorno, Herbert Marcuse a Jürgen Habermas) proto odlišují hegeliánského mladého Marxe s konceptem odcizení od komunistického Marxe Kapitálu.

10. Klasicismus - Klasicismus je umělecký směr, který se inspiruje především antickými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. Vznikl v polovině 18. století jako reakce na citové až vášnivé baroko a odtud se rozšířil do celé Evropy a napodoboval to, co bylo zachováno, tedy architekturu a sochy. Tato první fáze klasicismu se někdy také nazývá barokní klasicismus, protože se zde barokní prvky mísí s prvky klasicistními. Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Následující rokoko se od klasicismu do značné míry odvrací. Nový nástup klasicismu (také louis-seize či sloh Ludvíka XVI.) přinesl osvícenský absolutismus (josefinismus), kdy se klasicismus stal slohem osvícenských panovnických dvorů, a Velká francouzská revoluce, v níž se rozšířil také k bohatým měšťanům. Pro další vlnu klasicismu, jíž přinesl Napoleon Bonaparte a napoleonské války, se užívá označení empír (z franc. empire, císařství). Ve druhé polovině 19. století se klasicistní architektura stala slohem běžné městské výstavby a ve 20. století se několikrát vrátila jako výraz pevnosti a síly i jako sloh diktátorských a totalitních režimů. Pro toto období od poloviny 19. století se v českých zemích obvykle používá název neoklasicismus, který ovšem v anglické a francouzské literatuře často znamená totéž co klasicismus.

11. Empír - (z franc. empire, císařství), zvaný také císařský sloh, znamená pozdnější období klasicismu, je velmi honosný, proti němu nastupuje romantismus a biedermeier

12. Romantismus - Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století. Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše). Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu. Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích. Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii. Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti. Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje. Termín romantismus byl odvozen od slova román tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky.

13. Biedermeier - umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, typický pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí. Časově bývá tradičně ohraničován Vídeňským kongresem (1815) a revolucí roku 1848.

14. Anglický park - Anglický park (nazývaný také jako Anglická zahrada) je styl krajinářského parku nebo zahrady, který vznikl v Anglii na počátku 18. století, a rozšířil se po celé Evropě. Nahradil formálnější, symetrické francouzské zahrady vzniklé v 17. století jako hlavní zahradnický styl v Evropě. O výtvarnou hodnotu anglického parku se zasloužil především William Kent (1685 - 1748). Prvními propagátory anglických parků byl filozof Joseph Addisona básník Alexander Pope. Nejznámější postavou stylu anglické zahrady je však Lancelot "Capability" Brown. Změny v architektuře zahrad a parků, především jejich směr zcela korespondoval se změnami ve společnosti a kultuře mezi 17. a 19. stoletím. Typické úpravy zahradní architektury v anglickém parku, či takto upravené zahradě, jsou prováděny podle zásad sadovnické tvorby.

15. Klasicistní Veduta - věcný, topograficky přesný malířský nebo grafický záznam například výseku krajiny s bočním pohledem na město, obvykle v širším zorném úhlu

16. Národ - Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky natio), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem. Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.

17. Vlastenectví = Patriotismus je společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k 'otčině' 'Otčinou' (či 'domovinou') může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národní stát nebo vlast, patriotismus pak lze ztotožňovat s českým výrazem vlastenectví. Termín patriotismus je často definován jako oddanost domovské zemi, která má své specifické projevy dle jednotlivých zemí. Patriotismus na rozdíl od šovinismu nevylučuje úctu k jiným zemím a národům.

18. Autonomie - Autonomie (z řec. autonomos, řídící se vlastními zákony, a autonomia, politická nezávislost) je stav určitého společenství nebo jednotlivce, pokud se řídí pravidly a zákony, které si sám dává nebo dobrovolně přijímá. Tento princip se projevuje v mnoha různých oblastech, například v politice (politická autonomie) nebo v právu (autonomie vůle jako důležitý princip soukromého práva, který předpokládá, že každý může svobodně vstupovat do vztahů s jinými a sjednávat si práva a povinnosti, pokud tím neporušuje zákon). Protikladem autonomie je heteronomie, poslušnost cizím, případně i vnuceným pravidlům a zákonům.

19. Konstituce - Konstituční monarchie je forma monarchie, ve které je moc panovníka stanovená a omezená ústavou (z lat. constitutio - ustanovení, ústava). Respektuje zvoleného nebo dědičného monarchu jako hlavu státu. Moderní konstituční monarchie většinou uznávají systém „trias politica“ neboli rozdělení moci, kde je monarcha buď hlavou moci výkonné nebo má pouze roli představitele. Má-li monarcha absolutní moc, hovoříme o absolutní monarchii. Vliv vlády a právní systém se v takovém druhu monarchie od konstituční monarchie značně liší, a to ve prospěch monarchy.