BAROKNÍ KNIHA

Španělsko v barokním období produkovalo spíše laciné knihy v měkkých pergamenových vazbách a nákladných knih bylo poskrovnu, nicméně kvalita i laciných knih byla po obsahové stránce vynikající. Dokladuje to první vydání Cervantesova Dona Quijota, které roku 1605 pořídil nakladatel Juan de la Cuesta.

Klasicismus a rokoko mají společný rys: dávají knize jinou podobu, než jak ji známe z baroku.Nejdříve se mění knižní blok, posléze i vazba. Především je potlačena pompa a bombastičnost a zvláště klasicismus dává knize jednoduchou důstojnost, jaká byla popsána u Bodoniho nebo Baskervilla. Klasicismus přináší nový způsob života, oproštěný od složitých šlechtických titulatur, krajek a ozdob a to se promítá i do výtvarné podoby knihy, kde text, ilustrace i vazba dospívají k harmonickému čistému celku. Rokoko sice používá nejrůznějších ozdob a ozdůbek vrchovatou měrou, ale celkovou podobu knihy zjemňuje. Formáty knih se zmenšují, titulní list je prostým údajem o autorovi a názvu, impresum se odděluje do viněty, tedy ornamentu v podobě úponků vinné révy, signet přestává byt osobní charakteristikou nakladatele nebo tiskaře, ale je povětšinou pouze jeho monogramem. Frontispis obsahuje ilustraci autora, nebo se vztahuje k obsahu knihy. Nejkrásnější rokokové knihy vznikají v Benátkách, kde se usazuje mnoho mědirytců a dalších umělců. Z Benátek přišel do Říma mědirytec Giovanni Battista Piranesi, za jehož života vyšlo šestnáctisvazkové dílo Římské starožitnosti, obsahující vyobrazení antických památek, v němž pokračoval syn Francesco a vydal dalších 13 svazků.

Česká kniha v baroku

Barokní období v Čechách je od dob Jiráska označováno jako doba temna a je spojováno s pobělohorskou dobou a násilnou rekatolizací země. Roku 1627 je vydáno Ferdinandem II. Obnovené zřízení zemské. Podle tohoto dokumentu propadají práva vzbouřených českých stavů, český trůn je v habsburském rodě dědičný, zcela se zakazuje protestantské náboženství, zrovnoprávňuje se němčina jako úřední jazyk a celkově se vytváří předpoklady pro panovníkův absolutismus. Tyto neutěšené podmínky vyvolaly první vlnu české emigrace. Odešla celá pětina šlechty, čtvrtina měšťanstva a tisíce poddaných. Samozřejmě, že většina lidí musela zůstat. Naneštěstí ti, kdo odešli, byli především vzdělaní lidé, vlastenci a nositelé kultury.

Kontinuita v kulturní sféře, a tedy i ve vydávání knih, byla většinou zpřetrhána, až na několik málo výjimek, které se držely katolického vyznání.

Soukromých tiskáren v době pobělohorské podstatně ubylo: mezi lety 1622-1700 jich zaznamenáváme 20 v Praze a 9 ve zbylých Čechách. Stagnace pokračuje až do druhé poloviny 18. století, kdy je v Praze pouhých 27 tiskařských dílen a v celých Čechách pak jenom pouhých 21. K emigraci a zabavování tiskařských dílen ještě přibylo již roku 1621 úřední varování, v němž bylo stanoveno: netisknout nic bez povolení a proti katolickému náboženství, a to pod ztrátou hrdla. Takovýto trest už leckoho odradil a situaci nelze srovnávat s předchozím obdobím, kdy hrozil peněžitý trest nebo maximálně krátký pobyt v žaláři. Ze soukromých tiskařů 17. a 18. století působících v Čechách není snad žádný, který by se výrazně zapsal do dějin české knižní kultury. Neobyčejně rozsáhlou produkci v této době předvedli Arnoltové z Dobroslavína nebo Urban Baltazar Goliáš, kvalitní práci odváděl Karel František Rosenmüller a jeho syn. Mnozí z nich byli univerzitně vzděláni, jako např. Jan Karel Hraba; kromě toho, že byl tiskařem, se honosil titulem mistr svobodných umění a filozofie. V této době se objevily pokusy uvést na trh periodický tisk – noviny, o což se již roku 1658 zasloužila tiskařka Lidmila Sedlčanská.