BAROKNÍ KNIHA

V souvislosti s Nizozemím je třeba ještě jednou zmínit nakladatelství Ludvika Elzevira, které po jeho smrti v roce 1617 řídili s nemalým úspěchem jeho synové a vnuci. V první polovině 17. století začali vydávat edici Malé republiky, kde vyšlo celkem 35 svazků, mimo jiné spis Pavla Stránského ze Stránky O státě českém, ve kterém podává o předbělohorském českém království zeměpisný, náboženský, historický, právní a hospodářský výklad. Nakladatelství sídlilo ve více městech, kde ho spravovali různí potomci zakladatele. Ještě před svým definitivním zánikem vydala amsterodamská větev firmy moderní autory, kterými tehdy byli F. Bacon, J. Milton, Moliére nebo J.A. Komenský. Johann Enschedé et Zonen je firmou se širokou působností. Vedle nakladatelské činnosti se zabývala i vydáváním novin, vlastnila knihkupectví, obchod s papírem a písmolijnu, s níž spolupracoval mimo jiné Firmin Didot. Snad právě díky tak širokému záběru se firma udržela na holandském knižním trhu do dnešních dnů. Gerhard Mercator je osobnost ještě renesanční, nicméně jeho tvorba došla slávy především v baroku. O mimořádné hodnotě umělcova díla svědčí fakt, že v roce 1604 koupila mědirytové desky map firma Joost de Hondt a vydávala je až do konce 18. století. Holandsko, v 17. století proslulé svou neobyčejnou zdatností v oblasti kartografie, dalo světu další jméno, které stojí dodnes na vrcholu v této oblasti, totiž Williama Bleaua a jeho synů. Ti vydali Atlas Novus o šesti svazcích a jedenáctisvazkový Atlas Major.

Zdá se, že státní dozor nad knihami barokním tvůrcům ve Francii nikterak neubral z jejich nadšení a invence, protože právě Francie produkovala nejkrásnější a umělecky nejhodnotnější díla té doby. Tento fenomén měl ve Francii hluboce zakořeněnou tradici, nicméně Ludvík XIII. překonal všechny své předchůdce. V roce 1618 zřídil syndikátní komoru pro záležitosti knihtisku, přesně stanovil počet tiskáren pro jednotlivá města, navíc nad vydáváním knih bděl nejen stát, ale samozřejmě i církev.

Ludvík XIII. si uvědomoval, jakou moc knihy mají, jak mohou uškodit jeho majestátu, na druhé straně vnímal i pozitivní stránky. Byl jejich milovníkem a podporoval vydávání především náročných a bohatě zdobených publikací. Tato přízeň vyústila roku 1620 v založení tiskárny v Louvru, kterou rozšířil a zvelebil dobře známý kardinál Richelieu. Z Imprimerie royale, tedy Královské tiskárny, vzešlo mnoho krásných a luxusně vybavených knih. Její přínos lze spatřovat spíše v umělecké oblasti. Knižnímu trhu a současným autorům nikterak významně nepomohla. Díla z této dílny rozhodně nebyla určena každému, i když prvním tiskem je velmi oblíbená kniha Tomáše Kempenského O následování Krista, pochopitelně v luxusním provedení. Běžné potřeby knižního trhu zajišťovalo několik tiskáren v Paříži, Lyonu, Bordeaux, Rouen a dalších městech s více či méně odbytou úpravou v porovnání s královskými knihami. Během panování Ludvíka XIV. Francie proslula nejen krásnými knihami, ale i v oblasti písma. Roku 1692 sám král objednává u skvělého rytce Philippa Grandjeana pro svou tiskárnu antikvu. Dalším skvělým typografem byl Pierre Simon Fournier, který mimo jiné položil základy k typometrické soustavě. Systém zdokonalil Francois Ambroise Didot a používá se až dodnes. Didotův otec Francois založil tradici lití písma a tiskařského umění, o jeho synovi již byla zmínka a jeho vnuk Firmin se svým bratrem Pierrem vytiskli množství knih vrcholné úrovně výtvarné i technické. Písmolijectvím, nakladatelstvím a tiskařinou se zabývali i další členové rozvětvené rodiny Didotů a jejich význam pro francouzskou i světovou knižní kulturu přesahuje daleko za hranice baroka.