Česká literatura 30. – 50. let 19. století - maturita

Erben vycházel ze studia lidové poezie a přejímal některé postupy lidové epiky. Svůj básnický výraz opíral o lidový jazyk, který dokonale znal a dovedl využít. Jeho balady mají dramatický ráz, který dosahuje využitím maximálně stručné popisnosti, využitím dialogů. Dalším rysem je prudký dějový spád, dokonalá přesnost výrazu, zvukomalba.

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856) – významný představitel českého divadla 19. století. Narodil se v Kutné Hoře v rodině vojenského hudebníka, později krejčího. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové – jako profesor a dramatik na něj působil V. K. Klicpera. Nedokončil studia na filozofii, dva roky hrál v kočovné společnosti, později se

stal úředníkem u Vojenské správy (vojenský písař v Josefských kasárnách), v roce 1834 založil spolu s K. H. Máchou, J. Kollárem a K. Sabinou ryze české Kajetánské divadlo, r. 1842 opouští úřednické zaměstnání a věnuje se divadlu (vedlejší scéna Stavovského divadla). Byl odkázán pouze na příjmy dramatika a redaktora. Po porážce revoluce roku 1848 (prosazoval důsledný demokratismus i jako poslanec říšského sněmu) žije ve stísněných poměrech, byl nucen opustit Prahu. Vstoupil do kočovné společnosti. Vyčerpán životními útrapami a nemocí umírá v Plzni, kde je později po něm pojmenováno divadlo. Jeho rodinný život byl ohraničen pozoruhodným partnerským trojúhelníkem. Ačkoliv byl mužem herečky Magdalény Forchheimové, svých sedm dítek počal s její mladší sestrou Annou. O výchovu potomstva se obě sestry dělily a s Tylem, i samy navzájem, přitom harmonicky vycházely. J. K. Tyl byl všestranně nadaný – psal verše i prózu, dramata i literární kritiky. Významná je jeho žurnalistická činnost – byl obratným novinářem a některé z časopisů, které řídil, si zachovaly význam a místo v dějinách české žurnalistiky – Květy, Vlastimil, Pražský posel, významné byly i Sedlské noviny, které vycházely jen několik měsíců v roce 1849. Tyl si kladl za cíl (ve všech časopisech, které redigoval) politicko–společenskou výchovu lidu v co nejširším měřítku.

Dílo – prozaická tvorba – píše především povídky historické – chtěl v nich ukázat, jak vést národní boj v současnosti. Statný Beneda, Rozina Ruthardova, Dekret kutnohorský.

– povídky ze současnosti – hrdiny jsou převážně mladí lidé, kteří musí pro své vlastenecké ideály překonávat různé překážky. Zvláštní pozornost věnoval osudům umělců – Rozervanec – polemizuje s romantickým životním postojem a ne zcela vhodně karikuje Máchu. Na ostrou kritiku K. H. Borovského narazila povídka Poslední Čech, která představuje jakousi rozpačitou neurčitost, silné slovně prohlašované vlastenectví, chybí ji sociální a politická stránka.

– největší zájem měl Tyl o dramatickou tvorbu. Začíná překlady dobových německých dramat (uváděl je i pod cizími jmény, v některých hrách se opíral o cizí vzory). V roce 1846 se stává dramaturgem Stavovského divadla a tehdy začíná vrchol jeho dramatické tvorby. Jeho drama lze rozdělit na: