Česká literatura 30. – 50. let 19. století - maturita

Dílo – Babička – 1855, začíná ji psát v nejtěžším období (po smrti syna). Známí jí poradili, ať hledá útěchu v harmonickém životě. Jde o povídku, nikoliv román (psala hlavně povídky). Je to idealizované dílo (neodpovídá zkušenosti). Vzpomínky na dětství, píše o své babičce (během pobytu na Starém Bělidle). Rozděleno do 4 kapitol (podle ročních období), obsahuje 2 roviny – zachycuje život Prošků (= Panklů) na Starém Bělidle – velice idylický

(oproti skutečnosti), osudy dalších obyvatel Ratibořic – Viktorky, Kristly, pana myslivce, paní kněžny a její schovanky Hortenzie, život babičky jako takový,

– popis přírodního dění během ročních období a vylíčení zvyků, pověr a způsobu života na venkově.

Idealizace nejen celkového života, ale i šlechty. Hlavní záměr – harmonický život na venkově. Babička představuje dokonalý lidský typ, nemá jedinou špatnou chybu. Vše je psáno krásnou češtinou, za 2. světové války hledali lidé v knize útěchu.

– Pohorská vesnice – 1856, povídka, úplně idealizované dílo (dobrý vztah mezi vesničany a šlechtou). Láska mezi Dorou a Pavlem.

– V zámku a podzámčí – Tato realistická povídka obsahuje spíše popisný než-li kritický realismus a je zde velice dobře popsán venkovský život chudých lidí. Proti sobě zde stojí svět zbohatlíků, kteří získali šlechtický titul a svět podruhů a dělníků. Boháči si cení více života svého psa než člověka, který pro ně pracuje. S dobrými vlastnostmi, jako je ušlechtilost, účinná láska, ochota pomoci se setkáváme pouze u chudých. Příběh se odehrává na Nymbursku v polovině 19. století. Bohatý pan Skočdopole si koupil zámek na venkově, kam se i se svojí ženou nastěhoval. V podzámčí zatím umírá roční Josífek na choleru, syn vdovy Karáskové, která potom zemře také. Zbyl po ní však ještě syn Vojta, kterého se ujme rodina krejčího Sýkory. V příběhu je zajímavý kontrast mezi rozmazlovaným zámeckým psíkem Jolim, který si denně dopřává vybrané lahůdky, zatímco chudina mimo zámek umírá hlady. O něco později onemocní i paní Skočdopolová a lékař, který ji léčí, jí zároveň vysvětluje problémy v podzámčí. Ta se po uzdravení úplně změnila a odjela do Itálie, aby se zcela uzdravila. Příliš romantický závěr ale celkem výrazně vybočuje ze zbytku knihy. Než totiž paní odjela, určila částku, která se měla vydávat na Vojtěchova studia a nechala založit opatrovnu pro malé děti a nemocnici. Z hraběnky se stala dobrá lidumilná paní. Zajímavá je také myšlenka, že svět stojí na chudých a bez nich by nebylo ani bohatých, kteří těží z jejich práce. Idealistickou formou je pak na konci vyjádřena touha po zlepšení sociální otázky venkova.

– Němcová píše i povídky o tzv. dobrém člověku – Pan učitel – vzpomínka na učitele, Dobrý člověk – o formanovi – povozník, Chýže pod horami – o lásce mezi českým malířem a Slovenkou, Divá Bára – tetinka Pepinka nutila Eliška ke sňatku se správcem. Dívka však sňatek s ním odmítala, byla z toho celá nemocná. Jednou správce přišel na námluvy, Eliška čekala na dopis z Prahy, správce odmítla. Správce se najedl, napil, vždy, když chtěl odejít, domácí ho podrželi. Dověděl se, že v lese bývá nějaká spřež. Doprovodit domů ho měli Vlček a pacholíci, to se však motali, byli opilí. Už byli blízko, najednou se před nimi objevila vysoká bílá postava, odkryla svou umrlčí tvář. Muži propadli strachu. Byla zburcována celá vesnice. Lidé postavu pronásledovali. Zmizela jim na mostě, kde našli jen bílý šat. Poznali, že patří Báře. Pepinka si na zanadávala, farář a správce řekli, že musí být pokárána. Vesničané ji zavřeli v márnici, kde začalo hořet, Báru zachránil myslivec…