Česká literatura 30. – 50. let 19. století - maturita

a) hry ze současnosti – Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář, Chudý kejklíř – svou pozornost obrací k sociálním problémům současnosti, aby se nakonec pokusil o smírné řešení již vyhrocených protikladů.

b) hry pohádkové – osobitý projev Tylova talentu, mísí se v nich kronika dobře odpozorovaných lidových typů s pohádkovou romantičností nadpřirozených postav a jevů. Strakonický dudák – lidová hra se zpěvy, ve které dokázal ztělesnit kladné i záporné vlastnosti českého člověka, jeho citovost, podnikavost, ale také nestálost a touhu po rychlém zbohatnutí. Tyl jí založil tradici her báchorkovitých a tradici vesnického dramatu. Švanda si chce vzít Dorotku, její otec mu v tom brání. Švanda je nešťastný, jde do světa pro peníze. Dorotka ho přemlouvá, ať to nedělá. Švanda ale vyrazí, usne na kraji lesa. Jeho matka je víla Rosava. Vyslechne jeho smutný monolog. Víla zařídí, aby měl začarované dudy, všichni jsou z nich unešeni, peníze se mu sypou. Švanda potká Vocilku, ten se na něj přilepí, sjednává mu koncerty, ale odírá ho. Dostanou se k sultánovi, ten má dceru Zuliku. Ta je omámena hudbou, chce, aby zůstal. (Mezitím se vydá do světa hledat milého Dorotka s Kalafunem) Dorotka se objeví u sultána. Princezna zavírá Švandu do vězení, protože odmítne zůstat, Vocilka uteče. Víla opět prosí královnu, ať pomůže synovi, za cenu, že spadne hierarchií víl na úroveň staré ošklivé divy. Královna jí ale odpouští… Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna.

c) hry historické – patří k vrcholu tvorby, vyslovuje se v nich k současnosti, stávají se politickým programem konce 40. let. Kutnohorští havíři – velké sociální drama, aktualizace historické látky, reagoval na bídu dělníků a dělnické bouře v předvečer revoluce 1848. Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova.

d) veselohry – Fidlovačka aneb žádný hněv a Žádná rvačka – poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj (slepý houslista Mareš) – hudba F. Škroup, fidlovačka je označení pro ševcovskou zábavu. Tato veselohra měla premiéru v Kajetánském divadle a sklidila nepříznivou kritiku… Paní Marjána, matka pluku.

Božena Němcová (1820 – 1862) – narodila se ve Vídni jako nemanželské dítě patnáctileté matce, otcem byl Jan Pankl, jež si matku později vzal, byl kočím kněžny Zaháňské. Vlastním jménem Barbora Panklová, po matce patřila k zachovalému, čistému kmeni krkonošských horalů, po otci měla německou krev. Dětství prožila v Ratibořicích (dnes Babiččino údolí) u České Skalice na panství již zmíněné vévodkyně. V tomto kraji poznala prostý lid i aristokratické kruhy. Přistěhovala se k nim babička Magdalena Novotná, hrdá vlastenka a s ní přišel do konzervativní německé rodiny český duch. V 15 letech byla dána na výchovu do Chvalkovic do rodiny správce (seznámila se tam s bohatou zámeckou knihovnou, četla evropské romantiky, to ji velmi ovlivnilo). V 17 letech se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže (dnes celník) Josefa Němce (34 let), nechtěla se vdát, ale musela, aby jí bylo lépe, její matka vládla železnou rukou. Během pěti let měla čtyři děti, s manželem si nerozuměla, byl velice dominantní, přísný, opustila představu o romantické lásce. Němec byl velký vlastenec (to jediné je sbližovalo), byl pronásledován tajnou policií, nepohodlný → překládán z místa na místo. Nejvíce ji ovlivnil pobyt v Praze v letech 1841 – 45, kde se seznamuje s intelektuálním vůdcem a spisovatelem Josefem Rodomilem Čejkou, ale především s mladým a pohledným básníkem V. B. Nebeským, ten se stal jejím prvním milencem (skutečná láska). Seznamuje se tu i s K. Světlou a Ž. Podlipskou, Havlíčkem, Fričem, Erbenem, Čelakovským, Purkyněm. Následovalo další přeložení Němce → pobyt na Chodsku, seznámila se tam s pověstmi a lidovou slovesností. Zastihl ji tam rovněž revoluční rok 1848. Vláda podezřívala Němce z velezrady a tak jej nestále překládala na různá místa. Němcová se rozhodla, že již nebude dále cestovat a roku 1850 se s dětmi podruhé odstěhovala do Prahy. Obnovila styky se společností a byla tady velmi oblíbená. Němec je však přeložen na Slovensko (1851 – 53), žena ho tam následuje se dvěma nejmladšími dětmi (nechala se přemluvit, čehož poté litovala), dva starší syny (Hynek a Karel) nechává v Čechách. Na Slovensku se dozvídá, že Hynek je na tom spatně, přijíždí tedy do Čech, syn jí umírá v náruči. Němec je přeložen do Ďarmot → rozkol mezi manžely – Němec chtěl, by byla doma, starala se o domácnost, ona však byla chytřejší, vzdělaná, zapadla mezi intelektuály, byla velice aktivní, chtěla psát, byla svobodomyslná, jejím vzorem byla George Sandová, také kouřila, žila naplno, na tu dobu byla emancipovaná – to vše Němec nemohl překousnout. Po smrti syna upadla do depresí, manžel byla navíc zabaven úřadu → bída, krize (jak rodinná, tak tvůrčí). Rozhodla se žít sama s dětmi (manžel ji také bil), s Němcem byla 23 let, na konci 50. let se s ním rozchází. Žije velmi bídně → je nemocná (rakovina dělohy, neměla léky na léčbu), neměli skoro co jíst, žila jen z toho, co jí vydělaly příspěvky apod. Na pohřbu K. H. Borovského položila na jeho rakev trnovou korunu, tím se stala nepohodlnou, spousta lidí od ní dala ruce pryč → pokrytecká společnost. V tomto zoufalém období, plném bolesti a ponížení, vkládá naděje do vydání svého díla, dohodne se s litomyšlským vydavatelem A. Augustou. V prosinci roku 1861 odjíždí do Litomyšle, aby dohlédla na vydání → nespokojená (nekvalitní papír apod.), dostává horečky, přijíždí za ní Němec, odváží ji do Prahy, kde v lednu 1862 umírá, dříve, než vyšel první díl jejích spisů. Muži v životě B. Němcové – J. Helcelet – Brňák, jen s ní flirtoval, dělal si z ní legraci (říkal jí Slezino, měla totiž žaludeční problémy, ona mu zase říkala Ivane), Dušan Lambl – když jela na Slovensko, nechala u něj syny, Hanuš Jurenka.